III.Něměcká Říše-Das Reich

Orlí Hnízdo

Historie: Šéf kanceláře NSDAP a reichsleiter Martin Bormann byl uchvácen výstupem na 1834 metrů vysoký vrchol Kehlstein, kde stála chata Kehlalm, odkud bylo možno vidět nejen celý Obersalzberg, ale také Berchtesgaden a za dobrého počasí dokonce Salzburg. V roce 1936 Bormann do Obersalzbergu pozval Dr. Ing. Fritze Todta a popsal mu svůj plán zpřístupnit severní úsek vrcholu Kehlstein širší silnicí s řadou serpentin. Dr. Todt již tuto oblast znal ze svých dřívějších návštěv. Proto Bormanna upozornil na velice obtížný horský terén. Připustil však, že po pečlivém naplánování by vybudování silnice bylo možné, a ujistil Bormanna svojí podporou tomuto projektu. Během výstavby německé alpské silnice Deutsche Alpenstrasse navštěvoval pak Berchtesgaden téměř každý týden.

V dubnu 1937 reichsleiter Martin Bormann poprvé přišel s myšlenkou vybudovat na vrcholu hory Kehlstein trvalou stavbu (tzv. Orlí hnízdo). Generální inspektor německé dopravy a šéf stavebního dozoru nad projektem Kehlstein Dr. Todt předpokládal, že silnice povede pouze pod vrchol Kehlstein. Bormann nadnesl problém, zda by neměla pokračovat až na samotný vrchol.

Koncem dubna 1937 se Martin Bormann proto rozhodl setkat s hlavním projektantem všech staveb v Obersalzbergu, s profesorem Roderichem Fickem. Požádal profesora Ficka, aby během měsíce předložil konkrétní návrhy na výstavbu Kehlstein Teehaus (Čajovna na vrcholu hory Kehlstein). Jiná čajovna - Moslahner Teehaus (Čajový altán) již byla dokončena na podzim roku 1937 pod vilou Berghof. Hitler tento altán při svém pobytu v Obersalzbergu téměř denně navštěvoval.

Druhá čajovna na Kehlsteinu neměla narušovat přírodní krásu celého okolí a stavba měla přirozeně zapadnout do rázu krajiny.

První návrhy budovy Kehlstein Teehaus předložil profesor Fick Martinu Bormannovi 8. června 1937. Prof. Fick navrhl pevnou a čtvercovou žulovou stavbu. Stavba do svého okolí velmi dobře zapadala. Hlavní místnost byla oktagonálně protažena s velkými panoramatickými okny. Tato myšlenka byla již použita během stavby Moslahner Teehaus. Oddělená místnost poskytovala nádherný pohled do údolí Scharitzkehl a na jezero Königsee.

Plánování alpské silnice, která měla vést k vrcholu Kehlsteinu zařadil Dr. Todt do projektu "Staatliche Bauleitung für die Deutsche Alpenstrasse, Aussenstelle Berchtesgaden, Haus Heinleit". Během Todtovy nepřítomnosti jeho úřad vedl a za projekt zodpovídal státní inženýr August Michahelles. 8. listopadu 1936 se Michahelles setkal s reichsleiterem Martinem Bormannem poprvé. Bormann ho informoval, že je nutné silnici na Kehlstein postavit co možná nejrychleji, protože Vůdce by chtěl tuto silnici použít již na jaře.

Státní hlavní inženýr projektu Kehlstein ing. Haupner navrhnul Bormannovi dvě alternativy silnice vedoucí severní stranou hory Kehlstein. Martin Bormann jako neodborník nebyl schopen rozhodnout. Navrhl proto dr. Todtovi provést další obhlídku terénu v dubnu 1937. Todt doporučil postavit základy silnice podél jižního svahu hory Kehlstein. Tento terén obsahoval méně překážek a umožňoval mnohem lepší panoramatický výhled na okolní vrcholy a jezero Königsee. Navíc doporučil rozšířit projektovanou silnici pod horou Kehlstein o terasovité výstupy.

Dr. Todt předpokládal vybudování silnice nikoliv podle původního plánu od vrcholu Sappenkreuz na sever směrem k přirozené plošině, ale směrem k jižní stěně hory Kehlstein. Odtud měl vést podzemní výtah až na vrchol. Státní inženýři, kteří dosud dávali přednost původnímu plánu (ing. Haupner), se přiklonili k novému plánu dr. Todta.

První odstřely skály na kilometru 3,3 až 3,4 silnice ukázaly, že hornina není složena z jednotlivých balvanů, ale z pevného bloku žuly. Protože se v tomto terénu nemohly vybudovat opěrné zdi, bylo rozhodnuto vyplnit všechny spáry a otvory ve skále cihlami a betonem. Aby nebylo nutné odstřelovat mohutné bloky skály hory Kehlstein, bylo rozhodnuto zde vybudovat tunel (Hochlenzertunnel). Po zahájení stavby tunelu se zjistilo, že tento nestabilní terén není vůbec vhodný pro stavbu silnice.

S tím se při stavbě 150 metrového tunelu nepočítalo. Silnice zde byla zkrácena a má velký sklon. Aby se vyrovnalo čtyřmetrové převýšení mezi silnicí a vjezdem do tunelu, silnice zde stoupala o 16 procent. Značné převýšení u jihozápadního tunelu si vyžádalo další změny v plánech silnice. Bylo nutné ucpat řadu zlomů a otvorů ve skále a navíc bylo nutné zajistit bezpečnost průjezdu tímto obtížným terénem. Objevily se spory o směr silnice vynucené změnou geologické situace.

Haupner se pokusil celou situaci vyřešit. Kvůli stavbě 150 metrů dlouhého tunelu, prací v oblasti Rabenwand, přestavby pěších cest na silnice a kvůli sesuvu na cestě Dalsenwinkel nemohl být původní termín dodržen.

"Je nemožné provést více práce za kratší čas", oznámil Haupner Bormannovi, ale zároveň ho ujistil, že učiní všechno možné, aby práce byly dokončeny podle nových termínů.
Geologický průzkum prokázal nezbytnost proražení tunelu v co největší hloubce hory. Za několik dní byly nové plány dokončeny a práce mohly začít.

Ve stejné době byla zahájena ražba tunelů Schwalbennest, Südwandtunnel a Zigeunertunnel.

Po dokončení prací v okolí hory Kehlstein příslušníci stráže SS z Obersalzbergu na pěší stezce "Postensteig" konali strážní službu a hlídkování. Ozbrojené hlídky pravidelně kontrolovali 30 branek, které byly opatřeny bezpečnostními zámky Zeiss-Icon. Dnes z této pěší stezky zůstaly jen některé železné konstrukce.

Kvůli zajištění Vůdcovy ochrany Martin Bormann rozdělil oblast Obersalzberg do tří bezpečnostních pásem. V I. pásmu se nacházel Berghof a jeho bezprostřední okolí. Ve II. pásmu se nacházel zbytek Obersalzbergu a ve III. pásmu se nacházela oblast kolem hory Kehlstein. V srpnu 1937 mnichovská firma Schön dostala zakázku na výstavbu ochranného plotu, který měl uzavřít celou oblast hory Kehlstein. Se souhlasem Bavorské státní lesní správy Bormann nechal oplotit také část pozemků v majetku bavorského státu.

Firma Polensky & Zöllner najala bratry Reckovi z jižního Tyrolska na stavbu servisních tunelů vedoucích do hlavního tunelu a výtahové šachty na vrchol hory. Firma bratrů Reckových byla odborníky velice uznávána, zejména pro jejich stavby tunelů. Počáteční práce vedl prof. Roderich Fick, hlavní architekt pro vnitřní a venkovní práce projektu Obersalzberg.

Práce na výstavbě servisního tunelu byly zahájeny 27. září 1937. Dohled nad jejich průběhem měli provádět státní inženýři. Ale 1. října 1937 prof. Roderich Fick požádal, aby zodpovědnost za stavbu tunelu převzala jeho kancelář. Výstavba tunelu podle jeho názoru souvisela se stavbou budovy Teehaus. O dva týdny později skutečně Fickova kancelář práce převzala. V té době byl tunel již 100 metrů dlouhý a výtahová šachta, která byla budována z vrcholu dolů, byla 15 metrů hluboká.

Na Vánoce 1937 ale státní inženýři obdrželi od Martina Bormanna dopis, podle něhož mají převzít nazpět zodpovědnost za stavbu tunelu, výtahové šachty a čekací místnosti. Bormann po své návštěvě staveniště dospěl k názoru, že práce nepostupují dostatečně rychle.

Když byly práce v plném proudu, přišly z Obersalzbergu nové příkazy. Výtah měl být zvětšen tak, aby uvezl 15 lidí namísto plánovaných 10, což vyžadovalo zvětšení plochy výtahu na 23 metrů čtverečných. Strojovny a nouzové generátory měly být umístěny ve 40 metrové hloubce ve skále. Měl být vybudován servisní tunel, který by vedl rovnoběžně s hlavním tunelem a byl by propojen se strojovnami. Během výstavby došlo dvakrát k závalu přístupu do tunelu. 4. května 1938 byla výtahová šachta dokončena. Firma Flohr začala s instalací výtahu. 126 metrů hluboká šachta se ve vertikálním směru odchylovala o pouhé tři centimetry.

Tunel vedoucí horou k výtahové šachtě. Čekací místnost před výtahem na vrchol.
Interiér výtahu na vrchol Kehlstein. Čekací místnost má zakřivený mramorový strop. Mramor byl vytěžen v Ruhpoldingu. Strop má sedm metrů v průměru a je složen z mramorových kvádrů sestavených těsně dohromady bez malty. Kvůli 6,5 metru výšky stropu musel být tunel prohlouben na výšku 9,5 metru.

Tunel byl obložen mramorovými bloky z Kälbersteinu. Mezi bloky je dvoucentimetrová spára, která je vyplněna červenou maltou, aby ladila s barvou mramoru. Podle návrhu prof. Ficka byly vstup do tunelu a přilehlá místnost tvaru osmiúhleníku vystavěny z mramoru z Untersbergeru. Vnější zdi východu z tunelu byly vybudovány s použitím přírodních materiálů.

Servisní tunel rovnoběžný z hlavním tunelem byl vybudován z cementu. Spojovací úseky výtahové šachty a servisní místnosti byly ponechány v přírodní skále. Jeskyně, v níž byly umístěny nouzové generátory, byla zpevněna pozinkovanými kovovými štíty. Ještě před dokončením tunelu, výtahové šachty a čekací místnosti se zjistilo, že vnitřní teplota se zde ustálila na 7 stupních Celsia. Proto se očekávalo, že vzhledem k vnějším teplotám zde bude docházet ke značné kondenzaci vody na stěnách. Reichsleiter Martin Bormann proto dal Ing. Weberovi za úkol provést co možná nejrychleji montáž systému vytápění, aby stropy a stěny tunelu a čekací místnosti zůstávaly suché.

Ing. Weber proto kontaktoval projekční kancelář Umstaetter, která podrobné plány systému vytápění dodala 19. července 1938. V plánech byla navržena instalace velkého ventilátoru, který měl být umístěn v místnosti s generátory. Kompresor měl hnát čerstvý vzduch servisním tunelem dolů na parkovací plochu. Rozvodné potrubí mělo tlačit ohřívaný vzduch do tunelu a výtahové šachty. K tomu měly sloužit malé elektrické ohřívací agregáty. Další velký ventilátor měl být instalován v podkroví budovy Teehaus, aby vytvářel přetlak, zabraňující rychlému proudění teplého vzduchu ve 130 metrů dlouhé výtahové šachtě.

6. srpna 1938 společnost Danneberg & Quandt, kterou si najala kancelář Umstaetter, předala Bormannovi nabídku, jíž reichsleiter přijal. Státní inženýři ihned začali stavět jedenáct vzduchových propustí mezi hlavním tunelem a servisním tunelem. Instalace ventilačního zařízení byla velmi obtížná. Vodní potrubí bylo nainstalováno v rozporu s plány ve výšce hlavy, aby se získalo místo pro teplovodní potrubí. Technici se zde museli střídat s elektrikáři firmy Höchtl & Sauer, kteří zde instalovali ovládací kabely. Protože Fickova kancelář nevydala žádné příkazy ohledně elektrické instalace, státní inženýři znovu prokázali svou schopnost získat dostatečné prostředky a zajistit postup obou prací současně.

Projekt Kehlstein včetně dobudování budovy Teehaus na vrcholu hory byl dokončen na podzim roku 1938.

V březnu 1939 reichsleiter Martin Bormann oficiálně pozval stavební mistry silnic, výtahu, čekací místnosti a budovy Teehaus na kávu. Budova Teehaus byla formálně předána do správy města Obersalzberg. Ve skutečnosti správa města Obersalzberg převzala stavbu již 31. srpna 1938. Výstavba budovy Teehaus trvala 10 měsíců.

Vybudování silnice na vrchol Kehlstein a k budově Teehaus byly skutečným mistrovským dílem. Dokonce podle dnešních měřítek lze tuto stavbu považovat za milník v historii výstavby silnic.

Podklad celé silnice byl pečlivě zpevňován pomocí několika vrstev horniny, aby byla silnice mrazuvzdorná. Po silnici se dodnes pohybují těžká vozidla, aniž by ji vážně poškodily. Jen v roce 1960 bylo na vrchol Kehlstein dopraveno 4,2 miliónu tun nákladu v podobě autobusů s turisty. Základové zdi byly postaveny a zpevněny v několika vrstvách a dodnes byly zjištěny jen drobné defekty.

Při budování silnice na vrchol Kehlstein byl poprvé použit horký tekutý asfalt v horských podmínkách s velkým převýšením silnice. Bylo použito nové složení asfaltu, tak aby nikde na povrchu silnice se neobjevovaly díry. Silnice musela vzdorovat obtížným klimatickým podmínkám v podobě častých dešťů, sněhu a mrazu po dobu několika měsíců v roce.

Zvláštní pozornost byla věnována začlenění silnice do okolní krajiny. Návrh, který připravil prof. Alwin Seiffert, byl poprvé využit při budování silnice na vrchol Kehlstein a později se stal návodem na budování podobných horských silnic v celé Třetí říši. Po letech usazené kameny ve stěnách silnice zarostly mechem, čímž dokonale zapadají do okolní krajiny. Dnes je viditelná pouze silnice. Kameny, jejichž povrch byl úmyslně narušen kyselinou chlorovodíkovou, jsou dnes viditelné jen obtížně.

25. dubna 1945 dostala britská 318. jednotka bombardérů Lancaster rozkaz zničit Hitlerovu "Alpskou národní pevnost". Úkol byl splněn ve dvou útocích ráno za pěkného jarního počasí. Obránci Obersalzbergu se ukryli v protileteckých bunkrech. Protiletecká stanoviště v okolí Obersalzbergu vypálila bezcílně několik protileteckých granátů a pak navždy utichla. Zkušení protiletečtí obránci z těchto stanovišť byli již dříve povoláni na frontu a nezkušení obránci situaci nezvládli. Bombardování zcela zničilo budovy posádky SS, budovy Haus Göring, Haus Bormann a Hitlerův Berghof. Orlí hnízdo na vrcholu hory Kehlstein se zasáhnout nepodařilo.

Po dobytí Berchtesgadenu Američany navštívil budovu Teehaus na vrcholu hory Kehlstein také tehdy budoucí americký prezident Dwight D. Eisenhower s generálem Markem Clarkem. V letech 1945 až 1947 se Teehaus stal místem návštěv řady osobností.


Interiér Teehausu v době Třetí říše.


Interiér Teehausu v 90. letech 20. století.

Orlí hnízdo dnes

Na jaře roku 1951 začali diskuze o budoucnosti Obersalzbergu. Americké okupační jednotky navrátily silnici na Kehlstein do rukou německé správy. Občané Berchtesgadenu tento krok uvítali jako důkaz dobré vůle spojeneckých vojsk. V té době se objevily úvahy o obnově turistického života v Berchtesgadenu a Kehlstein se mohl stát jedním z velmi zajímavých turistických míst.

Předáním silnice na parkoviště pod vrcholem Kehlstein civilní správě v roce 1951 se nevyřešily všechny problémy spojené s Orlím hnízdem. Místní představitelé se pokusili zpřístupnit Orlí hnízdo turistické veřejnosti. Proto v červnu 1951 představitelé kraje Berchtesgaden zaslali Bavorské vládě prohlášení. Žádali v něm bavorskou vládu, aby dala souhlas k otevření budovy Teehaus za účelem rozvoje turistiky v oblasti. Zároveň vládu ujistili, že místní státní úřady a organizace zodpovědné za turistiku budou plně spolupracovat se státními orgány, aby společně zabránily politickému zneužití místa. Americký komisař pro Bavorsko Shuster a bavorský ministerský předseda Ehard byli myšlence zpřístupnit budovu Teehaus nakloněni a podpořili ji. Proto měla být budova Teehaus zachována a ostatní budovy z období nacismu byly zbourány.

Začalo se proto uvažovat, jakým způsobem bude budova Teehaus dále využita. Uvažovalo se o meteorologické stanici nebo o rozhlasovém nebo televizním vysílači. Nakonec zvítězil návrh otevřít v budově Teehaus malou soukromě provozovanou restauraci. Kehlstein a Obersalzberg jsou sice spojeny se jménem Adolfa Hitlera, ale současně mohou posílit ekonomiku celé oblasti díky turistickému ruchu v této nádherné přírodní oblasti.

Koncem 80. let 20. století se Kehlstein stal místem natáčení britského filmového seriálu "War and Remembrance". Během přípravy filmu byla celá oblast hory Kehlstein uzavřena pro veřejnost. Ve filmu účinkovali kromě profesionálních herců také příslušníci americké armády v Bechtesgadenu jako stráže, vojáci a příslušníci jednotek SS. Původní vybavení budovy Teehaus, které bylo uloženo v Platterhofu, bylo použito jako rekvizity.