III.Něměcká Říše-Das Reich

Wolfsschanze

Wolfsschanze - Vlčí doupě



Zdi zhroucených bunkrů jsou stejně obrovské a hrůzné, jako byly zločiny toho, kdo dal nestvůrnému městečku vzniknout - Adolfa Hitlera. Přes půl století už je toto místo opuštěné, ale chlad a tichá hrozba z něj sálají dál.




Model Führerova bunkru v podobě z roku 1944. Původní stavba z roku 1941, s betonovými stěnami a stropy silnými dva metry, byla v roce 1944 (po změně rovnováhy sil na východní frontě) opatřena ještě jedním železobetonovým skeletem, tentokrát bez oken.

Od roku 1940, kdy započaly stavební práce, až do roku 1945, kdy bylo Wolfschanze zničeno, se tady totiž spřádaly a uskutečňovaly plány na ovládnutí světa. Wolfschanze dnes (stejně jako kdysi) zdálky nic neprozrazuje. Teprve když se člověk ponoří do listnatého lesa, temného i za jasného slunečného dne, začne rozeznávat zčásti rozvalené betonové bunkry. A pak může jít, hodinu, dvě, nebo půl dne, a neurčitě si uvědomovat obrovitost bývalého velitelského stanoviště Adolfa Hitlera.

Adolf Hitler jako vrchní velitel německých ozbrojených sil své velitelské stanoviště (Führershauptquartier, tedy Hlavní stan Vůdce) často měnil podle momentální situace a vývoje na frontě. Nepočítaje Berlín, byl Hlavní stan Vůdce na západě u Münstereifelu, v belgickém Bruly de Peche, ve francouzském Soissons, v severním Schwarzwaldu, u Ziegenbergu v Taunus, v Mönichkirchenu a na krátko dokonce až na Ukrajině v okolí Winnici. Ze všeho nejdéle byl ale právě ve východopruském Rastenburgu, dnešním východním Polsku.

Myšlenka umístit nový hlavní stan v blízkosti východní fronty vznikla ve stejné chvíli, jako myšlenka na otevření východní fronty jako takové. Plán Barbarossa Hitler podepsal sice až 18. prosince 1940, ale přípravy na útok proti Sovětskému svazu byly již dávno v plném proudu, stejně jako stavba Wolfschanze.

Pro výběr místa vhodného k vybudování velitelského stanoviště existovalo jedno hlavní pravidlo - bezpečnost a s tím spojená nejvyšší možná míra utajení. Jako všichni "hrdinové" této války, i Hitler se především obával atentátu. Ten na něj nakonec ale nespáchali cizí diverzanti, ale právě na Wolschanze jeden z jeho spolupracovníků. 20. července 1944 se Hitlera pokusil pumovým atentátem zabít štábní důstojník Claus Schenk, hrabě ze Stauffenbergu. Bombu odpálil na poradě důstojníků v situačním bunkru, ale Hitler výbuch přežil. Claus Schenk pokus zaplatil životem a až v roce 1992 se na troskách objektu objevila pamětní deska v polštině a v němčině.

Ovšem spojenecké výzvědné služby o existenci městečka také samozřejmě věděly, dílem díky špičkové úrovni výzvědných služeb, dílem díky tomu, že areál budovaly tisíce dělníků, tisíce vojáků zde vykonávalo službu a jezdily sem četné domácí i zahraniční návštěvy. Utajení se tedy nakonec ukázalo jako nemožné, přesto výběr stanoviště v görlitzkém lese v tomto případě nemohl být lepší. Görlitz ležel poblíž hranice s Ruskem, tudíž Hitler mohl být v blízkosti fronty. Směrem od východu byl tento prostor chráněn rozlehlými Mazurskými jezery, tvořícími přirozenou bariéru, a pevninu mezi jednotlivými jezery střežila pevnost Boyen v Lötzenu.

V blízkosti Wolfschanze se nacházely další pevnosti Königsberg, Memel a Pillau a četné bunkry, příkopy, pancéřové zákopy, minová pole a zátarasy z ostnatého drátu. Hlavní stan ležel stranou všech hlavních cest a bezprostřední přístup k němu ztěžovala tři jezera a bažiny. Byl vystavěn ve velmi hustě zarostlém smíšeném lese, což značně usnadnilo jeho maskování. Svoji roli sehrál i fakt, že do těchto míst vedla již řadu let železniční trasa a že krajina byla protkána spolehlivou sítí komunikací, umožňující snadnou dopravu stavebního a ostatního materiálu.

Na podzim roku 1940 byl tedy do oblasti zakázán civilnímu obyvatelstvu přístup a začala vlastní výstavba, na níž se celkově podílelo asi 20 000 lidí. Krycí jméno Wolfschanze (Vlčí hradba) navrhl sám Hitler, využívaje tak svého dávného pseudonymu "Pan Wolf", který používal zejména ve dvacátých letech ve své soukromé korespondenci.

 


[a] Informační chata  [b] Bunkr pro hosty  [c] Říšský tiskový šéf  [d] Garáže

[e] Říšské ochranné oddíly + SS komando  [f] Říšské ochranné oddíly

[g] SS komando  [h] Písaři  [i] Říšské ochranné oddíly  [j] Důstojníci

[k] Kino  [l] Řidiči  [o] Hlavní kryt  [r] Protiletecké bunkry  [s] Nádrže na vodu

[t] Dům Hermanna Göringa  [u] Bunkr Hermanna Göringa  [8] Vůdcovy adjutanty

[11] Vůdcův bunkr  [12] Bormannův bunkr  [16] Komunikační bunkr

 

Během první stavební fáze v letech 1940-1941 byly postaveny zejména malé bunkry z cihel a betonu, většina obytných domů a dřevěné baráky. Protiletadlových krytů tu bylo pouhých deset - s betonovými stěnami a stropy o tloušťce dvou metrů - a k úkrytu před bombardováním byla vyhražena pouze zadní část, sloužící jako ložnice. V letech 1942-1943 byly k protiletadlovým bunkrům přistavěny rozlehlé a vzdušné nástavby, sloužící jako kanceláře a obytné prostory. Kromě toho přibylo značné množství dalších lehčích budov z betonu a cihel. Třetí a poslední fáze výstavby byla ukončena v roce 1944, kdy byly již existující protiletadlové bunkry opatřeny dalším mohutným pláštěm ze železobetonu, postrádajícím jakákoli okna.

Wolfschanze se proměnila v malé betonové městečko o rozloze 2,5 km2. Průběžně se v něm zdržovalo okolo 2100 osob - důstojníků, vojáků a civilistů a sám Hitler tu strávil více než 800 dní. Přicestoval sem dva dny po zahájení útoku na Sovětský svaz a s početnými, ale krátkými přestávkami tu pobýval až do listopadu 1944, kdy své doupě opustil navždy.

PŘÍSNĚ STŘEŽENÝ PROSTOR

Celý prostor Wolfschanze byl rozdělen do tří bezpečnostních pásem. Severně od železniční trati se rozkládalo bezpečnostní pásmo I. stupně, ve kterém se nacházely soukromé osobní bunkry Hitlera, Bormanna, Keitela, Göringa, Dr. Dietricha a Jodla a osobní bunkry členů úřadu vojenské personalistiky, osobní adjutantury a adjutantury Wehrmachtu, bezpečnostní služby a doprovodného komanda SS a také obytné bunkry lékařského personálu, sekretářek, stenotypistů a řidičů. Obyvatelům I. pásma byly navíc k dispozici dvě kasina, dvě čajovny, kino a sauna. Navíc tu stály dva speciální hromadné protiletadlové bunkry, kotelna a bunkr telefonní ústředny. Pásmo I. stupně bylo obklopeno bezpečnostním pásmem II. stupně, kde se nacházely jednopatrové betonové a cihlové budovy sloužící jako ubikace velitelského štábu Wehrmachtu a velitele zdejšího Hlavního stanu. Nesmělo chybět důstojnické kasino a své spojařské centrály tu mělo Luftwaffe a námořní síly.

Třetí pásmo obklopovalo obě předchozí a bylo důkladně obehnáno vnějším plotem. Byla zde kulometná hnízda a palební posty protitankového dělostřelectva a flaků. Zátarasy z ostnatého drátu, které obklopovaly celý Hlavní stan, byly průchozí pouze na třech místech - na západní, východní a jižní strážnici. Wolfschanze byla po svém obvodu důkladně zaminována v šířce zhruba 100 až 150 metrů. Bylo zde položeno více než 54 000 min!

Vnější bezpečnost zajišťoval Führer-Begleit-Batailon, Hitlerův doprovodný prapor. Ten měl všechny možné prostředky k obraně Hitlerova doupěte, pokud by bylo napadeno zvenku, a byl plně mechanizován. Pod pravomoc velitele Hlavního stanu spadala řada vojenských útvarů a celé území v okruhu 80 kilometrů bylo důkladně a systematicky střeženo.

Přesto se několika osobám podařilo do "nejpřísněji střeženého prostoru na světě" proniknout. V roce 1942 na zdejším nádraží omylem vystoupil jistý plukovník a v srpnu roku 1943 si jedna Polka pokusila zkrátit cestu po kolejích a bez problémů prošla celým Hlavním stanem. Zatkli ji až na Západní strážnici.

Dnes je jedinou překážkou závora před parkovištěm. Za nepatrnou částku může do tehdejšího přísně tajného prostoru kdokoli. A kdokoli se může snažit pochopit, jak se asi spalo v místnosti, na jejímž stropě leželo několik tun betonu. Všechny bunkry jsou částečně nebo úplně rozvalené, z vyvrácených betonových bloků trčí železné tyče a často není možné poznat, dívá-li se člověk na stěnu či na strop. Do některých staveb se dá přes přísný zákaz vlézt.

Spojovací chodby bunkrů jsou velice úzké a často náhle končí v propadlišti vzniklém výbuchem. Bunkry mívaly několik pater, což je patrné ze zbytků schodů. Jiný materiál než beton a železo není nikde vidět a i ty za několik let zmizí pod plazivými rostlinami, které bývalou chloubu nacistického Německa pomalu pohřbívají.

UMĚLÉ STROMY A MASKOVACÍ SÍTĚ

Zamaskovány byly ve Wolfschanze všechny objekty, jichž bylo osmdesát: sedm supertěžkých protiletadlových krytů s 5 až 8 metrů silnými stěnami a stropy, množství menších bunkrů o síle stěn a stropů okolo dvou metrů, jejichž okna byla chráněna ocelovými okenicemi, a značný počet dřevěných baráků. Kromě toho k Hlavnímu stanu patřila také poštovní a kurýrní stanoviště, hospodářské budovy, hydranty, hasičské požární nádrže a také dvě letiště.

Základní maskování Hlavnímu stanu poskytla příroda - městečko bylo v hustém lese. Ovšem během stavebních prací byla řada stromů pokácena a na jejich místo byly později vsazeny stromy umělé. Jejich kmeny a koruny byly z oceli a umělé listy z bakelitu. Nad střechami jednotlivých bunkrů i nad spojovacími cestami byly nataženy maskovací sítě.

Před zachovalou stěnou Hitlerova bunkru rostou staré duby, na nichž jsou dodnes patrné zbytky maskování - ve výšce několika metrů nad zemí jsou na kmenech patrné drátěné prstence, na které se přivazovaly maskovací sítě. Stromy ovšem nerostly jenom mezi objekty, ale i na nich. Stěny bunkrů totiž často přesahovaly úroveň střechy a vzniklý prostor byl vyplněn hlínou a osázen stromky, křovinami a trávou. Tyto rostliny někdy přežily i konec Wolfschanze, to když nebyla střecha bunkru rozbitá napadrť. A tak je možné dodnes vidět pokroucené stromy, vyrovnávající se s tím, že jejich "zem" je najednou svislá.

Stěny většiny objektů byly natřené na zeleno. Byla k tomu použita cementová omítka smíchaná s mořskou trávou, pilinami a zelenou barvou. Maskování všech objektů prováděla stuttgartská zahradnická firma "Seidenspinner".

HITLERŮV POLOHROB

Polohrobem nazval vůdcův bunkr Albert Speer: "Ačkoli zvenčí připomínal staroegyptskou hrobku, ve skutečnosti byl Hitlerův kryt obyčejný betonový krcálek bez přímého přístupu vzduchu, jehož masy betonu daleko převyšovaly vlastní užitný prostor. V tomto polohrobě Hitler pracoval a spával."

Hitlerův bunkr byl několikrát přestavován. Původně se skládal pouze z betonové ložnice bez oken o tloušťce stěn dva metry a z místnosti s denním světlem, jejíž stěny byly silné pouhých šedesát centimetrů. Postupně byl ale zvětšován a opevňován, až se v létě roku 1944 stal neuvěřitelným sarkofágem, dobře dokumentující stále rostoucí strach Adolfa Hitlera o život. Byl obehnán mohutným betonovým pláštěm a přiklopený osm metrů tlustým betonovým stropem.

Ve Wolfschanze vstával Hitler poměrně pozdě a snídal o samotě. Teprve pak se nechával informovat o nejdůležitějších zprávách a situaci na frontách. Kolem deváté vyrazil se svým psem Blondi na procházku, jejíž součástí byl Blondiho výcvik. Na malé loučce v blízkosti bunkru ho nechával aportovat a zdolávat překážky.

V poledne začínaly polední rozbory situace, které trvaly zpravidla dvě hodiny. Pak Hitler odpočíval nebo přijímal některé hosty, kteří za ním přicházeli výhradně ve vojenských záležitostech. Jeho milenka Eva Braunová například tady nikdy nebyla. V šest hodin večer se konal večerní rozbor situace, který probíhal v úzce vymezeném kruhu a zpravidla v Hitlerově bunkru. Kolem půl osmé Hitler večeřel a večer zval obyvatele Wolfschanze na "večerní čaj". Ten se nezřídka protáhl až do čtyř hodin do rána, neboť Hitler trpící nespavostí dříve jít spát nechtěl.

Hitler si na přílišný komfort nikdy nepotrpěl, takže zařízení jeho bunkru bylo poněkud strohé. Přesto, jako většina staveb, byl vybaven kanalizací, toaletami, koupelnou, ústředním topením a elektřinou.

Hitlerův bunkr je poměrně dobře zachovalý, jsou vidět zbytky obytných místností, které jsou následkem pozdějšího výbuchu vražené pod úroveň okolní země. Z boční stěny trčí roury a trubky tehdejší kanalizace, stejně jako otvory, jimiž proudil do bunkru dýchatelný vzduch. Dovnitř se dá vejít dvěma protilehlými vchody, ústícími do velmi úzké spojovací chodby. Teprve z ní se vcházelo do samotného bunkru, vchod je ale dnes zavalený tunami betonu, které dříve bývaly druhou boční stěnou, a které sem mrštil výbuch.

Hitler se ve svém doupěti zdržoval naposledy v listopadu 1944. 24. ledna 1945 vstoupily jednotky Rudé armády do Angerburgu a Němci vyhodili všechny budovy Wolfschanze do povětří. Odborníci později vypočítali, že na vyhození každého super-těžkého bunkru muselo být použito alespoň osmi tun trhavin. O tři dny později se zničeného hlavního stanu zmocnila Rudá armáda. Dnes straší ruiny betonových kolosů návštěvníky, jimž je Wolfschanze od roku 1959 zpřístupněna. Kromě Poláků jich nejvíce přijíždí z Německa.

Galerie Vlčí doupě |  Odkaz: klikací mapka