III.Něměcká Říše-Das Reich

PzKpfw I

Panzerkampfwagen I

PzKpfw I Ausf. A


Armádní špičky meziválečného Německa si uvědomovaly, že jejich země si nemůže dovolit zaostat ve vývoji obrněné techniky za ostatním světem. Proto, i přes přísný zákaz, zakotvený ve Versailleské smlouvě, pracovalo armádní velení spolu s konstrukčními týmy předních německých strojírenských firem na vývoji vlastních tanků. První projekty, jako Grosstraktor či Neubaufahrzeug, byly ještě silně ovlivněny konstrukcemi z první světové války a vedly nakonec shodně do slepé uličky. Podnět ke výrobě prvního "moderního" tanku, který odpovídal aktuálním potřebám německé armády dal až v roce 1931 inspektor mechanizovaných prostředků Reichswehru, generálmajor Oswald Lutz.

Lutz byl přitom silně ovlivněn náčelníkem svého štábu, podplukovníkem Heinzem Guderianem. Pod jeho vedením vznikl soubor požadavků, které měl nový stroj splňovat. Narozdíl od valné většiny dřívějších projektů se jednalo o jednoduchý, lehký, jednověžový tank s pouze lehkou výzbrojí. Toto vozidlo nebylo od samého počátku zamýšleno jako plnohodnotný bojový prostředek, nýbrž jako výukový stroj. Kromě technického zaostávání v konstrukci tanků totiž Německo trpělo fatálním nedostatkem mladých a zkušených odborníků tankového vojska. Za první světové války neměl kádr tankistů šanci vzniknout vzhledem k minimálnímu nasazení této zbraně, o dosavadním meziválečném období plném vojenských omezení nemluvě. Reichswehr potřeboval stroj ne příliš nákladný na výrobu, který mohl být produkován sériově, a na kterém by bylo možno vyškolit a vycvičit první tankisty i velitele tankových útvarů. Pro skutečné bojové účely se plánoval vývoj těžších a lépe vyzbrojených strojů až v budoucnu, jakmile snad pominou Versailleské zákazy.

Specifikace, které byly v roce 1932 předány firmám Rheinmetall Borsig, Krupp, MAN a Daimler-Benz, požadovaly pásový stroj o hmotnosti okolo 5 tun, s plně otočnou věží, ve které by byly uloženy dva kulomety. Tank měl být dobře ovladatelný, schopný průchodu obtížným terénem, levný a nenáročný na údržbu. Vývoj tohoto obrněného vozidla byl armádním zbrojním úřadem (Heereswaffenamt) objednán pod krycím názvem LaS (Landwirtschaftliche Schlepper = zemědělský tahač), kterým měly být oklamány západní zpravodajské služby.

    
   
   
   
prototyp budoucího tanku PzKpfw I s nástavbou a věží Daimler Benz a podvozkem Krupp
       
   
O rok později, v roce 1933, nabídlo všech pět zmíněných firem k posouzení své prototypy. Z velmi podobných návrhů se jako nejvhodnější ukázal design firmy Krupp, podaný do soutěže pod označením LKA. Konstrukce stroje byla částěčně inspirována starším projektem této firmy Leichtetraktor a částečně konstrukcí britského lehkého tanku Carden Loyd Mk.IV, jehož dva kusy byly tajně nakoupeny od Sovětského svazu v roce 1932. Po dalších úpravách Kruppova stroje a testech, jež proběhly v létě 1933 v Kummersdorfu, bylo rozhodnuto spojit pro sériovou výrobu podvozek Krupp s nástavbou a věží firmy Daimler-Benz. Ještě téhož roku bylo vyrobeno 15 strojů nulté ověřovací série. Po dalších testech a úpravách byla v dubnu 1934 spuštěna výroba stroje pod oficiální označením Panzerkampfwagen I Ausführung A. Kódové číslo nového stroje bylo SdKfz 101.

Konstrukce trupu stroje byla koncipována jako co nejjednodušší. Tvořily ji navzájem svařené rovné pláty chromniklové oceli. Deska čelního pancíře se pozvolna zvedala směrem k nástavbě, na níž byla potom asymetricky uložena otočná věž. Síla stěn byla 13 milimetrů a to na všech místech trupu i věže. S takovou tloušťkou stěn poskytoval stroj posádce efektivní ochranu pouze před ostřelováním ručními zbraněmi nebo drobnými střepinami. Vzhledem k účelu stroje to však byla ochrana dostatečná.

Posádku tanku tvořili pouze dva muži - řidič a velitel jež zároveň obsluhoval i oba kulomety. Řidič seděl na pravé straně, velitel měl své stanoviště ve věži nalevo od něj. Výhled z vozu zajišťovala oběma soustava průzorů. Řidič měl průzor v čelní stěně zvýšené nástavby, přímo před svým postem, další dva se nalézaly v šikmých pancéřových deskách vlevo před a za řidičem. Průzory byly odklopné aby při pohybu mimo nebezpečnou oblast umožňovaly řidiči lepší výhled. V bojové zóně se potom průzory uzavíraly a řidič vyhlížel pouze štěrbinami v jejich krytech. Čelní průzor měl přitom dvě štěrbiny, ostatní pouze po jedné. Další průzor stejné konstrukce se nacházel i v pravé stěně nástavby. Tento sloužil veliteli vozu. Mimo to měl velitel k dispozici ještě dva průzory po stranách věže a dva v její zadní stěně. Nástup do tanku umožňoval v případě velitele jednodílný poklop ve stropu věže, řidič nasedal skrz průlez v horní a částečně i boční stěně svého stanoviště.

    
   
   
   
PzKpfw I Ausf. A v Norsku, 1940
       
   
PzKpfw I Ausf. A nebyl vybaven vnitřní rádiovou komunikací a oba členové posádky se domlouvali přímo nebo skrze hlasovou trubici. Komunikace s ostatními vozidly se uskutečňovala pomocí praporků či signálních pistolí. Až stroje pozdního data výroby byly vybaveny radiostanicemi.

Výzbroj tanku tvořil pár kulometů MG 13 ráže 7,92 mm s kadencí střelby 650 ran za minutu lafetovaný v čelní stěně věže. Obsluhu obou kulometů měl na starosti velitel. K jejich vertikálnímu zamíření používal otočné kolo po své levé ruce, horizontální pohyb potom zprostředkovávala otočná věž. Ta neměla podlahu a velitel jí otáčel pomocí kola po své pravici.

Motorový prostor se nalézal v zadní části stroje. Pohonnou jednotkou vozu byl čtyřválec Krupp M 305 o výkonu 57 koní při 2500 otáčkách za minutu, který dokázal udělit tanku při jízdě po silnici maximální rychlost 37 km/h. Převodovka, umístěná v přední části trupu, umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Zásoba pohonných hmot činila 144 litrů benzínu uložených ve dvou nádržích. To stačilo tanku na ujetí cca 145 km po silnici a něco okolo 100 km v terénu.

Podvozek byl na každé straně tvořen čtyřmi loukoťovými pojezdovými koly. Ta byla doplněna vepředu kolem hnacím a vzadu kolem napínacím. Shora dosedal pás na tři podpůrné kladky. Napínací kolo bylo loukoťové a uchycené v rovině země spolu s koly pojezdovými. Hnací kolo bylo jako jediné plné a umístěné nad rovinou ostatních kol. První pojezdové kolo bylo odpruženo samostatně mohutnou vinutou pružinou. Dvě prostřední pojezdová kola byla potom odpružena společnou listovou pružinu. Stejně bylo párově odpruženo i poslední pojezdové kolo s kolem napínacím. K tomu byla ještě zadní tři pojezdová kola a kolo napínací zvnějšku přepažena plochým nosníkem. Šířka pásů byla 280 mm.

    
   
   
   
PzKpfw I Ausf. B během cvičení
       
   
PzKpfw I Ausf. A byl sice vyráběn již od dubna 1934, skutečně masové výroby se však dočkal až od roku 1935, kdy Německo, již pod vládou NSDAP a Adolfa Hitlera, přestalo zcela otevřeně dodržovat ustanovení Versailleské smlouvy. Produkce potom běžela až do června 1936 a celkem vzniklo 477 tanků této verze.

Zkušenosti s praktickým provozem stroje ukázaly některé jeho nedostatky. Předně to byla příliš slabá pohonná jednotka. 57 koňských sil bylo pro tank o hmotnosti 5,4 tuny příliš málo a tak docházelo často k přehřívání motoru a poruchám. Tento nedostatek měla vyřešit nová verze vozidla označovaná jako Ausf. B, která přišla do výroby v srpnu 1935.

Verze B byla vybavena šestiválcovým motorem Maybach HL 38 TR o výkonu 100 koňských sil při 3000 otáčkách za minutu. Instalace nového agregátu si ovšem vyžádala zvětšení motorového prostoru a tím i prodloužení podvozku. Na každé straně tak přibylo jedno pojezdové kolo. Zachováno bylo samostatné odpružení prvního pojezdového kola vinutou pružinou, zbylá čtyři pojezdové kola byla potom odpružena párově listovými pružinami a přepažena z vnější strany plochým nosníkem podobně jako u verze A. Zadní napínací kolo bylo nyní zavěšeno i odpruženo samostatně a to nad úrovní kol pojezdových. Umístění ani konstrukce předního napínacího kola se nezměnila. Počet podpůrných kladek, po kterých se pás vracel dopředu na zuby hnacího kola, vzrostl na čtyři. Nástavba, věž i výzbroj tanku zůstaly stejné jako u Ausf. A. U verze B se standardní výbavou stala radiostanice pro komunikaci s ostatními stroji v poli.

Nový motor přinesl nárůst hmotnosti vozidla o 600 kg což však bylo bohatě vyváženo zlepšenými jízdními vlastnostmi a sníženou poruchovostí. Výroba PzKpfw I Ausf. B běžela až do poloviny roku 1937. Přesný počet vyrobených strojů není znám, ale většinou se uvádí něco okolo 1100 kusů.

    
   
   
   
skupina PzKpfw I Ausf. B během vojenské přehlídky
       
    
První "zkouška ohněm" přišla pro PzKpfw I Ausf. A a B během občanské války ve Španělsku (1936-1938). Několik desítek tanků obou verzí bojovalo na straně Frankových nacionalistů v Legii Condor. Tyto stroje se ukázaly jako podřadné ve srovnání se sovětskými T-26, kterými byly vyzbrojeni jejich protivníci. Slabé pancéřování německých strojů účinně chránilo pouze před palbou z ručních zbraní a jejich dva kulomety se mohly uplatnit pouze v boji s pěchotou. Přesto německé vrchní velení využilo španělské občanské války k praktickému vyzkoušení svých nových zbraní.

V předválečném Německu byl potom PzKpfw I, kromě výcviku nových tankových posádek, hojně využíván při vojenských manévrech a propagandistických přehlídkách. Přesto, že se od samého počátku jeho vývoje neuvažovalo o tomto tanku jako o plnohodnotném bojovém stroji, dočkal se Panzer I poměrně hojného bojového nasazení. Bylo to zejména kvůli uspěchanému Hitlerovu rozhodnutí o zahájení války. V září roku 1939, když byl vydán rozkaz k útoku na Polsko, neměla ještě německá vojska k dipozici dostatek tanků PzKpfw III a PzKpfw IV, které měly podle představ architektů tankových vojsk tvořit jejich páteř. Během polského tažení tak stroje Panzer I představovaly v počtu 1445 kusů téměř 50% všech nasazených tanků.

V Polsku však nedošlo k žádným masovým střetům s nepřátelskou obrněnou technikou, jež by německé stroje zcela deklasovala a celkové ztráty na tancích Panzer I byly jen okolo 100 kusů.

Po Polsku byly tyto tanky nasazeny při útocích na Norsko a Dánsko v roce 1940. Ani armády těchto zemí nebyly nijak silně vyzbrojené a tank stále nacházel vcelku významné uplatnění alespoň při střetech s nepřátelskou pěchotou. Teprve tažení do Francie, kterého se zúčastnilo celkem 1077 tanků PzKpfw I, dalo Němcům naplno pocítit nedostatečnou výzbroj i pancéřování jejich prvního sériového tanku.

      
    
     
    
PzKpfw I v čele obrněné kolony v Polsku roku 1939
           
    
První praktické zkušenosti s provozem tanků Panzer I, získané při masových polních manévrech ve třicátých letech, s sebou přinesly stížnosti polních velitelů na nedostatečné komunikační vybavení těchto strojů a vůbec jejich nevhodnost pro práci velícího důstojníka. To vedlo ke vzniku velitelských vozů označovaných jako Kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. A resp. B, které měly tento problém vyřešit. První velitelský vůz založený na podvozku tanku PzKpfw I Ausf. A vznikl již v roce 1935. Bojová věž zmizela a nahradila ji hranatá svařovaná kabina, která navazovala na původní zvýšenou nástavbu. Posádka stroje byla tříčlenná ve složení velitel, řidič a radista. Do vozu se nastupovalo velkým poklopem ve střeše kabiny.

      
    
     
    
Kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. A
           
    
Kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. A nedisponoval žádnou organickou výzbrojí. Zato nesl rozšířenou radiovýbavu sestávající z přijímače Fu 2 a stanice Fu 6. K zajištění kvalitního příjmu i vysílání dostal stroj dlouhou prutovou anténu umístěnou na zádi. Přesný počet vyrobených velitelských vozidel této verze není znám. Několik se jich objevilo i ve Španělsku během občanské války.

Přestavby na velitelské vozidlo se dočkal i tank Panzer I Ausf. B. V tomto případě si však dali konstruktéři mnohem více práce. Kabina byla sice řešena podobně jako u předcházejícího stroje, ale byla mnohem rozměrnější. Nenavazovala na půvoní zvýšenou nástavbu tanku, ale přesahovala ji. Větší vnitřní prostor kabiny umožnil instalaci kulometu MG 34 v pravé části čelní stěny.

Počet členů ani složení posádky se od Kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. A nelišilo. Do vozu se dalo nastupovat buď rozměrným otvorem v levém boku kabiny, chráněným dvoukřídlými dvěřmi, nebo poklopem ve stropu nové velitelské kupole.

      
    
     
    
Kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. B
           
    
Výroba Kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. B trvala od roku 1936 do roku 1938 a celkem vzniklo okolo 200 exemplářů. Stroje pozdější produkce byly vybaveny novější radiostanicí Fu 8, která si vyžádala rovněž modernizaci antény. Dosavadní prutovou tak nahradila anténa rámová umístěná na nosnících a obepínající kabinu stroje. Stroje s oběma provedeními antény jsou vidět na fotografiích výše a níže.

Kromě Španělska nalezly tyto velitelské vozy uplatnění během tažení do Polska, v západní Evropě a některé z nich ještě i v Sovětském svazu během prvních měsíců operace Barbarossa. Tou dobou již ovšem začaly být stahovány z aktivní služby jako vysloužilé a nahrazovány modernějšími velitelskými vozy.

      
    
     
    
Kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. B s rámovou anténou
           
    
Jedním z dokumentovaných alternativních využití, které stahované velitelské vozy Panzerbefehlswagen měly, byla přestavba na obrněný sanitní vůz. Přímo v polních dílnách bylo několik strojů zbaveno výzbroje, opatřeno jasným červeným křížem a posláno zpět na frontu. Jejich pancéřování umožňovalo relativně bezpečné odvážení zraněných přímo z bojového prostoru. Taková obrněná sanitka je vidět na snímku níže. Povšimněte si kruhového ocelového plátu, kterým byl zaslepen otvor po demontovaném kulometu.
      
    
     
    
Kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. B jako obrněný sanitní vůz 
           
    
Kromě velitelského Panzerbefehlswagen existovala ještě jedna přestavba tanku Panzer I, která přišla na svět ještě před vypuknutím druhé světové války. Tato modifikace spočívala v přezbrojení tanku italským kanonem Breda ráže 20 mm. Tato úprava se objevila ve Španělsku během občanské války a Frankovi bojovníci se pomocí ní snažily vytvořit z PzKpfw I stroj schopný utkat se s ruskými tanky T-26. Vzhledem k rozměrům nové zbraně muselo dojít i ke změnám v konstrukci samotné věže. Přesný počet modifikovaných tanků není znám, ale v každém případě se jednalo pouze o několik málo kusů, ne-li dokonce o jeden jediný.

      
    
     
    
PzKpfw I přezbrojený italským kanonem Breda ráže 20 mm
           
    
Fakt, že tanky PzKpfw I verzí A a B nemají jako bojové stroje budoucnost, byl zřejmý již od poloviny třicátých let. Po vypuknutí války v roce 1939 bylo třeba tento problém rychle a efektivně řešit. Proto tak, jak se rozrůstala výroba modernějších a těžších tanků, byly tyto stroje postupně stahovány ze služby u bojových jednotek a nahrazovány vyspělejšími tanky. Při tak velkém počtu vyrobených PzKpfw I by ovšem bylo krajně neefektivní se jich jen tak zbavit. Proto začaly být tyto tanky přestavovány na různá speciální vozidla. Vedle již zmíněné velitelské úpravy tak během válečných let vznikla celá řada více i méně významných modifikací tanků PzKpfw I obou verzí.

V roce 1940 bylo celkem 51 tanků verze A přeměněno na nosiče munice označované jako Panzerkampfwagen I Munitionschlepper. Původní věž zmizela a otvor po ní byl zakryt pancéřovou deskou. Ve vzniklém nákladním prostoru byla potom přepravována dělostřelecká munice pro ostatní jednotky. Tyto stroje zůstaly v činné službě až do roku 1943. Posádka stroje zůstala dvoučlenná a po odstranění věže nedisponovala žádnou  výzbrojí kromě osobních zbraní. Tento stroj je zachycen na snímku níže.

      
    
     
    
zničený nosič munice Panzerkampfwagen I Munitionschlepper
           
    
Další mutací zastaralého tanku se stal tzv. Pionier Kampfwagen I, který sloužil u ženijních jednotek. I v tomto případě byla odstraněna otočná věž a na jejím místě vyrostla nízká čtvercová konstrukce shora zakrytá plachtou. Tento stroj sloužil k přepravě různého ženijního materiálu.

      
    
     
    
Pionier Kampfwagen I
           
    
Jednou z nejzajímavějších přestaveb tanku Panzer I se bezpochyby stal stroj ozačovaný jako Ladungsleger I. Šlo o kladeč náloží určný k likvidaci nepřátelských bunkrů a opevnění. Na záď klasického tanku PzKpfw I Ausf. B bylo namontováno hydraulické rameno, ovladatelné zevnitř tanku, které umožňovalo položení 75-ti kilogramové nálože. Rameno ovšem nebylo otočné, takže řidič musel se strojem k objektu nacouvat a to až do vzdálenosti nejméně 2,75 metru. Potom se rameno vyklopilo a na střechu bunkru se položila nálož. Stroj opět odjel do bezpečí a následně jeho posádka nálož dálkově odpálila.

Pokud byli nepřátelští vojáci v bunkru vyzbrojeni pouze kulometem nebo ručními zbraněmi nebylo takové přiblížení nebezpečné. Pokud ovšem měli k dispozici protitankovou pušku nebo granáty, nebylo bezpečné položení nálože možné.

Tato mutace tanku Panzer I byla vyráběna pouze krátce na přelomu let 1939 a 1940 a celkem vzniklo jen okolo 30 exemplářů. Nasazeny potom byly s ženijními jednotkami hlavně ve Francii, dále na Balkáně a snad ještě i v Sovětském svazu. Ladungsleger s vyklopeným ramenem je zachycen na snímku níže.
      
    
     
    
pokladač náloží Ladungsleger I
           
    
V roce 1941 vznikla v polních dílnách afrických jednotek další velmi originální úprava tanku. Pravý kulomet standardního PzKpfw I Ausf. A byl nahrazen původně pěchotním plamenometem Tornister Flammenwerfer 40. Zásobník hořlavé směsi, který normálně nesl voják na zádech, byl instalován přímo v bojovém prostoru a výmetná trubice byla vyvedena otvorem po kulometu. Zbraň umožňovala provedení osmi jednosekundových zášlehů plamene do vzdálenosti 25 metrů.

Uložení zásobníku přímo v kabině posádky bylo ovšem velmi nebezpečné, což bylo zřejmě hlavním důvodem, proč nikdy nevznikl více než jeden exemplář tohoto plamenometného tanku.
      
    
     
    
plamenometná přestavba tanku PzKpfw I Ausf. A
           
    
Velmi úspěšnou konverzí tanku PzKpfw I byl protiletadlový tank Flakpanzer I vyzbrojený protiletadlovým kanonem Flak 38 L/122,5 ráže 20 mm. Ten je však popsán v samostatné kapitole věnované protiletadlovým tankům.

Za zmínku jistě stojí ještě přestavba na mostní tank označovaný jako Brückenleger auf Panzerkampfwagen I Ausf. A. Všehovšudy vznikly pouze dva exempláře tohoto stroje. Vozům byla odstraněna věž a místo ní byly instalovány nosníky s rozkládacím ženijním mostem o délce 11 metrů. Po vztyčení mostu zůstával stroj pod ním jako podpěra. V praxi se však tento stroj neosvědčil a tak jeho výroba nepokračovala a pro příště měly jako základ mostních tanků sloužit těžší a mohutnější vozidla.

      
    
     
    
mostní tank Brückenleger auf Panzerkampfwagen I Ausf. A
           
    
Kromě přestavování na účelová vozidla všeho druhu, byly podvozky tanků PzKpfw I i nadále využívány k cvičení budoucích tankistů, zejména potom řidičů. Pro tyto účely byly stroje zbaveny věže i nástavby a vzniklý otevřený prostor byl obehnán nízkým zábradlím. Řidič ze svého stanoviště vyčníval horní polovinou těla z otvoru a nic mu tak nebránilo v pohodlném výhledu. Takto upravený podvozek je zachycen na snímku níže.

Množství těchto tréninkových strojů bylo přestavěno na pohon na dřevoplyn. Benzín byl totiž vzácnou surovinou nejen na konci války a školní vozidla přece jen nepotřebovala dosahovat takových výkonů jako bojující stroje.

      
    
     
    
podvozek PzKpfw I Ausf. B slouží k výcviku nových řidičů     
           
    
Pro cvičné účely vzniklo na základě tanku PzKpfw I ještě jedno velmi kuriozní vozidlo. Šlo o hybrid složený z podvozku tohoto tanku, jednoduché hranaté nástavby a věže tanku PzKpfw III. Také tento tréninkový stroj byl upraven pro pohon na dřevoplyn, který se vyráběl v kotli na jeho zádi. Jízdní vlastnosti stroje nebyly kvůli těžké věži a nízkém výkonu motoru nijak oslnivé, pro účely výcviku posádek to však bylo dostatečné.

Vedle všech zmíněných konverzí, které vznikly z tanků PzKpfw I verzí A a B však pokračoval i vývoj samotného tanku jako takového. I když pokračoval spíše v úvozovkách. Stroje PzKpfw I Ausf. C a F, které vznikly v průběhu války totiž již neměli s původním tankem Panzer I technicky téměř nic společného. Jednalo se o úplně nové stroje, které ovšem byly z rozhodnutí Waffenamtu pojmenovány Panzer I a zařazeny do stejné série jako všechny uvedené vozy. Není jasné co zbrojní úřad vedlo k tomuto kroku, ale pravděpodobně se pro ně stal určujícím počet členů posádky, kterou opět tvořili dva muži.

      
    
     
    
cvičné hybridní vozidlo kombinující podvozek PzKpfw I a věž PzKpfw III     
           
   
Za vznikem tanku PzKpfw I ausf. C stál požadavek Waffenamtu ze září 1939 na vývoj lehkého bojového vozidla pro potřeby výsadkových jednotek. Stroj měl být rychlý, dobře pancéřvaný a jeho hmotnost nesměla překročit 8 tun, aby byl schopen letecké přepravy pomocí nákladních kluzáků Me-321. Výzbroj vozu měl tvořit kanon malé ráže. Práce na vývoji stroje byly svěřeny firmě Krauss Maffei, která při nich spolupracovala s firmou Daimler Benz.

Sériová výroba tanku PzKpfw I Ausf. C se rozběhla až v roce 1943. Tank měl konstrukci hranatých tvarů, na první pohled značně odlišnou od starších verzí. Velmi pokrokově byl řešen podvozek stroje. Na každé straně se nalézalo pět velkých dvojitých a nezávisle zavěšených pojezdových kol. Lichá kola zapadala mezi poloviny sudých a byla nimi tedy částečně zakryta. Lichá kola byla přitom loukoťová a sudá plná, pouze s prolisy. Soustavu uzavíralo vepředu kolo hnací, zvednuté nad úroveň terénu, a vzadu kolo napínací ležící na stejné úrovni jako kola pojezdová. Podpůrné kladky nebyly potřeba, neboť pásy shora dosedaly přímo na pojezdová kola. Šířka pásů byla 38 cm.

    
   
   
    
PzKpfw I Ausf. C
           
   
Síla pancéřování se pohybovala od 30 mm na čele až k 20 mm na všech ostatních stěnách. Hmotnost stroje dosahovala přesně zadané hranice 8 tun. Posádka byla dvoučlenná a do vozu nastupovala kruhovým poklopem ve velitelské věži. Výzbroj tanku tvořil rychlopalný kanon EW 141 ráže 20 mm a kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Obě zbraně byly umístěny v otočné věži, kanon vlevo a kulomet vpravo.

Pohonnou jednotkou tanku byl šestiválcový Maybach HL 45 P o výkonu 150 koní při 3800 otáčkách za minutu. Převodovka umožňovala řazení osmi stupňů pro jízdu vpřed a dvou pro couvání. Maximální rychlost stroje na silnici dosahovala obdivuhodných 79 km/h.

Sériová výroba PzKpfw I Ausf. C trvala jen krátce a celkem dala vzniknut pouze 46 kusům tohoto stroje. Poté byla zastavena v důsledku vývoje situace Německa v druhé polovině války, který již nepřinášel vyhlídky na uskutečnění nějakých rozsáhlejších výsadkových operací. Jediný další účel, pro který se Panzer I verze C hodil byl průzkum a ten dokázaly dost dobře zajistit i jiná zavedená vozidla. Další výroba tanku by tedy znamenala jen plýtvání prostředky. Část vyrobených strojů sloužila na východní frontě a zbytek našel uplatnění jako výcvikové vozidlo.

    
    
     
    
PzKpfw I Ausf. C
           
    
Projekt vývoje a výstavby posledního stroje, který patřil do série PzKpfw I byl schválen 22. prosince 1939. Panzer I Ausf. F měl být, podle požadavků velitelů pěších útvarů, malý, ale silně pancéřovaný stroj, který by  doprovázel pěchotu přímo na bojišti a poskytoval jí bezprostřední palebnou podporu. Vývoj stroje dostaly opět na starosti firmy Krauss Maffei a Daimler Benz. Konstrukce podvozku nového tanku byla velmi podobná verzi C, avšak v robustnějším provedení. Na každé straně se nalézalo pět velkých, navzájem do sebe zapadajících pojezdových kol a kolo napínací a hnací. Kolo hnací bylo samozřejmě vpředu, kolo napínací vzadu, a obě byla zvednutá nad úroveň terénu. Vzhledem ke značné hmotnosti stroje byla všechna pojezdová kola masivní konstrukce. Ta lichá byla loukoťová a sudá byla plná, pouze opatřená prolisy. Kvůli hmotnosti stroje musely být rovněž použity širší pásy než bylo doposud zvykem. K udržení měrného tlaku na půdu v rozumných mezích tak dostal Panzer I verze F pásy o šířce 54 cm.

Zmíněná vysoká hmotnost byla důsledkem dodržení požadavku na silné pancéřování. Čelní pancíř vany, korby i věže byl silný 80 mm, což byla u malých tanků s dvoučlennou posádkou a lehkou výzbrojí skutečně vyjímečná hodnota. PzKpfw I Ausf. F poháněl stejný motor jako jeho předchůdce Ausf. C, tedy Maybach HL 45 P o výkonu 150 koní. 21 tun hmotnosti však bylo pro tento motor dost velké sousto, a maximální rychlost stroje se tedy pohybovala pouze okolo 25 km/h. Avšak vzhledem k tomu, že tank byl určen k přímé podpoře pěchoty, nebyla jeho nízká rychlost žádným zásadním problémem.

      
   
   
    
PzKpfw I Ausf. F     
           
    
Hlavní výzbrojí tanku byly dva spřažené kulomety MG 34 ráže 7,92 mm umístěné v čelní stěně věže. Netradičně byly řešeny blatníky pásů. Ty byly ve střední části přerušeny, což vytvářelo prostor pro otevírání kruhových průlezu v bočních stěnách. Další průlez s uzavíratelným čtvercovým poklopem se nacházel ve stropu věže. Okolo něj ústilo pět pozorovacích periskopů.

Prototyp nového stroje byl dokončen v polovině roku 1940 a ihned byla objednána výroba první série čítající 30 kusů. Jejich výroba potom probíhala odpočinkovým tempem až do roku 1942. Tehdy měla být podepsána objednáva na dalších 100 kusů, ale sešlo z ní a celý projekt tak skončil. Část z 30 vyrobených tanků sloužila s 1. Panzer division na východní frontě. Později byla odsud stažena a nasazena na Balkáně v rámci protipartyzánského boje.

      
    
     
      
PzKpfw I Ausf. F na východní frontě     
           
   
Skutečný vrchol své kariéry zažily tanky PzKpfw I při předválečných cvičeních a propagandistických přehlídkách. S výkony v bojových akcích po vypuknutí války to již slavné nebylo. Zkušenosti, které však němečtí technici a konstruktéři díky PzKpfw I získaly, měly posloužit při vývoji dalších typů. Panzer I byl přes všechny své bojové nedostatky vynikající cvičný tank a valná většina německých tankových posádek byla školena právě na něm. Účel, za kterým stroj původně vznikl, tedy splnil dokonale, posloužil k vychování nové generace tankistů, kteří měli Německu prokázat neocenitelné služby.

Kromě všech uvedených modifikací posloužil podvozek tanku Panzerkampfwagen I rovněž k výrobě samohybného děla Sturmpanzer I, stíhače tanků Panzerjäger I a samohybného protiletadlového kanonu Flakpanzer I. Tyto stroje jsou již ovšem popsány v samostatných kapitolách.