III.Něměcká Říše-Das Reich

PzKpfw II

Panzerkampfwagen II
Panzerkampfwagen II Ausf. A

V červenci 1934 obeslal německý zbrojní úřad (Waffenamt) firmy Krupp, MAN a Henschel objednávkou na vývoj nového lehkého tanku. Předané specifikace požadovaly stroj hmotnostní kategorie 10 tun s výzbrojí v podobě dvacetimilimetrového automatického kanonu. Oslovené firmy měly představit své návrhy do jara 1935. Nový lehký tank měl sloužit jako podpora pro již existující tanky PzKpfw I a měl být schopen střílet průrazné (protitankové) i výbušné (protipěchotní) projektily. Jeho vývoj probíhal pod krycím názvem LaS 100 (Landwirtschaftlicher Schlepper = zemědělský traktor), kterým bylo maskováno porušování Versaillské smlouvy.

Jako první předložila svůj prototyp nového tanku firma Krupp, která při jeho konstrukci vyšla ze svého dřívějšího prototypu podvozku pro PzKpfw I, na kterém provedla pouze dílčí úpravy. Tank firmy Krupp, označovaný LKA 2, tedy stál na podvozku se čtyřmi relativně velkými pojezdovými koly na každé straně. Ta byla doplněna vpředu koly hnacími, vzadu koly napínacími a dvěma podpůrnými kladkami na každé straně. Prototyp Krupp byl vyzbrojen kanonem KwK 30 L/55 ráže 20 mm a kulometem MG 13 ráže 7,92 mm. Obě zbraně byly umístěny v čelní stěně otočné věže. Tento prototyp však, ač jediný kompletní, v testech neuspěl a nezvítězil.

      
    
     
    
prototyp firmy Krupp označovaný LKA 2
    
      
    
Zbylí dva výrobci, Henschel a MAN, dodaly k testům pouze podvozky bez věží a výzbroje. Podvozek Henschel měl na každé straně šest loukoťových pojezdových kol, zavěšených a odpružených po párech a dále loukoťové kolo napínací a kolo hnací s dvanácti odlehčovacími otvory. V horní části spočíval pás na třech podpůrných kladkách. Ani tento podvozek však ve výběrovém řízení neuspěl.

      
    
     
    
prototyp podvozku firmy Henschel 
           
    
Jako vítěz vzešel tedy ze soutěže prototyp podvozku firmy MAN. Podvozek byl na každé straně tvořen šesti malými pojezdovými koly, zavěšenými a odpruženými po dvojicích. Kola byla zvnějšku přepažena plochým ocelovým profilem. Vepředu se dále nacházelo hnací kolo plné konstrukce a na zádi uzavíralo soustavu kolo napínací. Nahoře se pás opíral o tři kladky, které jej při jízdě naváděly zpět na hnací kolo. Designově se jednalo o velmi podobné řešení jako představil Henschel. Podvozek MAN však lépe obstál v jízdních testech.

Na základě vítězného podvozku byl sestrojen první kompletní prototyp tanku a po dalších testech a drobných změnách v konstrukci podvozku byla v září 1935 objednána výroba první desetikusové série. Nový stroj dostal kódové označení SdKfz 121, do dějin ovšem vstoupil pod oficiálním názvem Panzerkampfwagen II.

      
    
     
    
vítězný prototyp podvozku firmy MAN
           
    
Všech deset strojů první zmíněné série opustilo výrobní haly firmy MAN ještě před koncem roku 1935. Tyto tanky dostaly zpětně označení Ausf. a1 (Ausf. = Ausführung = verze). Kromě samotného MANu se na jejich výrobě podílelo i několik dalších firem včetně Daimler Benz.

Oproti prototypu podvozku došlo ke změně designu hnacího i napínacího kola a plochého nosníku přepažujícího pojezdová kola. Čelní stěna podvozkové vany byla zaoblená a tvořil ji pancíř o síle 14,5 mm. Konstrukce nástavby byla asymetrická - na čelní stěně vyčnívala dopředu její levá část, zatímco vzadu byla naopak nástavba na této straně ukončena prudkým schodem a protažená dozadu byla její pravá polovina (jak je vidět na snímku níže). Důvodem této asymetrie byla na přídi nutnost ochrany postu řidiče, umístěného právě vlevo, na zádi potom kryt motorového prostoru. Síla pancéřování nástavby byla shodná s vanou, tedy 14,5 mm. Stejná byla i síla pancíře věže.

Posádka tanku byla tříčlenná ve složení řidič, radista a velitel. Velitel plnil zároveň i funkci střelce a radista funkci nabíječe. Řidič seděl v levé přední části trupu a k výhledu z vozidla mu sloužily celkem tři otevíratelné průzory, jeden v čelní stěně před jeho stanovištěm, jeden nalevo od něj v boční stěně a poslední po řidičově pravici v šikmé části přecházející mezi čelní a boční stěnou. Zbylý dva členové posádky měli své posty v otočné věži. Jejich výhled zajišťovala soustava odklopných průzorů ve většině stěn věže a dopředu orientovaný periskop ústící v přední části střechy. K nástupu do tanku sloužil posádce obdélníkový průlez s dvoukřídlým poklopem umístěný ve střeše věže. Mimo to měl řidič k dispozici vlastní průlez s jednodílným obdélníkovým poklopem umístěný na ploché čelní desce před jeho stanovištěm.

      
    
     
    
Panzerkampfwagen II Ausf. a1, a2 nebo a3
           
    
Výzbrojí tanku byl rychlopalný kanon KwK 30 L/55 ráže 20 mm a kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Obě zbraně byly samozřejmě uchyceny v čelní stěně věže. Vezená zásoba munice pro kanon činila 180 nábojů, pro kulomet 1 425 nábojů.

Pohonnou jednotkou stroje byl šestiválec Maybach HL 57 TR o výkonu 130 koní při 2 600 otáčkách za minutu. Převodovka umožňovala řazení šesti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Servisní přístup k motoru zajišťoval velký dvoudílný poklop na zvýšené pravé zadní části korby. Maximální rychlost, kterou dokázal tank vyvinout na silnici byla 40 km/h. Spotřeba paliva se pohybovala na silnici okolo 65 litrů na 100 km, v terénu stoupla na cca 105 litrů. Stroj měl dvě oddělené palivové nádrže, které dohromady pojaly 170 litrů benzínu.

Na tank PzKpfw Ausf. a1 navázaly brzy verze Ausf. a2 a Ausf. a3. Rozdíly mezi tanky všech tří verzí začínajích písmenem "a" byly minimální. Základní konstrukce, pohonná jednotka, výzbroj i síla pancéřování zůstaly beze změn. Došlo pouze k dílčím úpravám na vnitřních systémech a součástech takže z fotografií není možné od sebe stroje těchto verzí rozeznat. Tanků verze a2 vzniklo celkem 15 exemplářů. U verze a3 to již bylo 75 exemplářů.

      
    
     
    
Panzerkampfwagen II Ausf. b zřejmě v Řecku    
           
    
Rovněž většina inovací, které představila následující verze Ausf. b se týkala "vnitřností" tanku. Hlavní změnou byl nový modernější motor Maybach HL 62 TR o výkonu 140 koní. Vnějšími změnami byla potom například drobná  modifikace systému zavěšení pojezdových kol a designu hnacího kola. Hmotnost této verze se zvýšila oproti starším o 300 kg na 7,9 tuny.

S provozem tanků PzKpfw II všech zmíněných verzí začalo být stále jasnější, že stávající řešení podvozku není ani zdaleka ideální. Jednak pro svou technickou náročnost, ale zejména pro relativně velký sklon k poruchovosti. To vedlo konstruktéry k zásadnímu přehodnocení řešení celé podvozkové soustavy a k vývoji nového, zcela odlišného, podvozku. A právě na něm byla postavena nová verze tanku označovaná jako Ausf. c.

Nový podvozek měl pět relativně velkých individuálně zavěšených pojezdových kol. I odpruženo bylo každé kolo zvlášť a to listovou pružinou. Nad pojezdovými koly se nacházely čtyři podpůrné klady, které nesly horní část pásu aby nedocházelo k jeho prověšení. Celá pásová soustava byla tradičně uzavřena vpředu hnacím a vzadu napínacím kolem. Jejich design se oproti verzi Ausf. b nijak zásadně nezměnil. Síla pancéřování, výzbroj i pohonná jednotka zůstaly rovněž beze změn. Díky nové konstrukci podvozku vzrostla hmotnost tanku o plných 1000 kg na 8,9 tuny. Tanky verze c byly vyráběny v průběhu roku 1937 a celkový počet vyrobených strojů Bohužel není znám.

      
    
     
    
PzKpfw II Ausf. B ve Francii 1940
           
   
Verze Ausf. c splnila to co se od ní očekávalo - zásadně zlepšila ovladatelnost a celkové jízdní vlastnosti stroje jak na silnici tak v terénu a otevřela dveře k rozjetí skutečné masové výroby tanku. Všechny verze Panzerkampfwagen II označované malým písmenem byly totiž považovány, i přes mnohdy značný počet vyrobených exemplářů, za verze předsériové, na kterých mělo dojít k "vychytání" nešvarů nového tanku. Až následující verze, která dostala označení Ausf. A, se stala první skutečně sériově vyráběnou verzí PzKpfw II.

Verze A vycházela důsledně z předcházející verze c a z vnějšku mezi nimi nebyl patrný téměř žádný rozdíl. Změny proběhly uvnitř stroje. Verze A dostala modernizovaný, i když stejně výkonný, motor Maybach HL 62 TRM a novou převodovku. Počet rychlostních stupňů se však oproti Ausf. c rovněž nezměnil. Došlo ke zvětšení vezené zásoby kulometového střeliva, k výměně akumulátorů a k instalaci novější radiostanice pracující v pásmu VKV.

Verze B, která následovala, rovněž velmi úzce vycházela ze svého předchůdce a proto je rozlišení strojů Ausf. c, Ausf. A a Ausf. B na fotografiích v podstatě nemožné. I u verze B byly změny soustředěny uvnitř vozu a byly jimi zejména různá technologická zjednodušení, která měla usnadnit a zlevnit výrobu a údržbu tanků.

    
   
   
   
PzKpfw II Ausf. C ve Francii 1940
       
    
Zkušenosti německých tankistů z prvního skutečného bojového nasazení během občanské války ve Španělsku ukázaly, že PzKpfw II je v poli do značné míry deklasován protivníkovými tanky se silnější výzbrojí i pancéřováním. Vrchní armádní velení proto ihned vzneslo požadavek na provedení takových konstrukčních změn, které by stroji umožnily postavit se efektivně protivníkovi a obstát tak na bojišti. Cesty k vyhovění těmto požadavkům vedly dvěma směry - ke zvýšení aktivní bojové hodnoty tanku by bylo nutno jej přezbrojit kanonem větší ráže s větší ničivou silou, ke zvýšení pasivní bojové hodnoty bylo nutno zesílit pancéřování stroje, aby dokázal lépe odolávat nepřátelské palbě.

Relativně malá věž tanku však neposkytovala dostatek vnitřního prostoru k montáži zbraně větší ráže a bylo by tedy nutné vyměnit celou věž. Těžší zbraň s větší věží by vedla k nárůstu hmotnosti stroje ještě umocněnému zesílením pancíře. To by se jistě promítlo do zhoršení jízdních vlastností a pravděpodobně by si vynutilo výměnu pohonné jednotky za silnější. To by samozřejmě vedlo k dalšímu nárůstu hmotnosti, která už by potom mohla překročit nosnost samotného podvozku. Jak bylo konstruktérům zřejmé, nebylo možné provést zvýšení aktivní i pasivní bojové hodnoty tanku zároveň a museli si vybrat jednu z cest. Tou technicky jednodušší bylo samozřejme zesílení pancíře. Výzbroj tanku se tedy ani u verze Ausf. C nezměnila.

Zesílit pancíř se konsruktéři rozhodli pomocí dodatečně montovaných přídavných plátů. Toto řešení nevyžadovalo zavedení změn do samotné technologie výroby a navíc jej bylo možné aplikovat i na již vyrobené stroje. Přídavný pancíř o síle 20 mm začal být montován na čelní stěnu podvozkové vany, nástavby i samotné věže. Zatímco v případě nástavby a věže kopírovaly pláty jejich původní stěny, na čele vany došlo k zásadní změně vzhledu. Na původní zaoblenou stěnu byly totiž připevněny dva rovné pláty napojené na sebe pod ostrým úhlem (jak je vidět na snímku výše i níže). Za zmínku ještě stojí, že část tanků verze Ausf. C dostala novou velitelskou kupoly namísto původního dvoudílného poklopu. Kupole byla kruhového půdorysu se sedmi pozorovacími otvory po obvodu a jednodílným poklopem (stroj s novou kupolí je vidět na snímku níže).

      
    
     
    
PzKpfw II Ausf. C patřící k 21. Panzer Division v Africe
           
   
Výroba verze Ausf. C pokračovala až do března 1940. Přesný počet vyrobených strojů jednotlivých verzí je obtížné zjistit. Odhaduje se však, že celkem vzniklo okolo 1 100 exemplářů tanků Ausf. A, B a C. V roce 1940 již měla výroba tanků PzKpfw II podle původních plánů skončit. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že dodávky nových středních tanků PzKpfw III a PzKpfw IV nestačily k plnému nahrazení lehkých tanků, rozhodlo se německé vrchní velení pokračovat nejen ve výrobě osvědčeného stroje, ale pracovat zároveň i na vývoji dalších verzí.

Verze, které následovaly bezprostředně po Ausf. C však ještě nebyly výsledkem výše zmíněného rozhodnutí. Verze Ausf. D a Ausf. E totiž vznikly již v roce 1938 jako určitá samostatná větev vybočující ze základní řady verzí tanku PzKpfw II. Za jejich vznikem stál požadavek velitelů tankových praporů na výrobu lehkého a velmi rychlého tanku. Němečtí konstruktéři se tváří v tvář takové speciální poptávce rozhodli, že by bylo příliš nákladné a neúčelné vyvíjet zcela nový stroj a sáhli raději k již zavedenému Panzer II.

Základní změnou, kterou nová verze D přinesla, bylo řešení podvozku. Ten se skládal na každé straně ze čtyř velkých plných pojezdových kol s gumovou bandáží a dále z kola hnacího a napínacího. Stroj dostal rovněž novou převodovku umožňující řazení sedmi stupňů pro jízdu vpřed a tří pro couvání. Díky novému podvozku a převodovce vzrostla i při nezměněné pohonné jednotce maximální rychlost tanku na silnici na 55 km/h oproti 40 km/h u všech starších verzí. A to dokonce i přesto, že hmotnost verze Ausf. D byla rovných 10 tun, tedy vyšší než u jejích předchůdkyň.

    
   
   
   
PzKpfw II Ausf. D nebo E a jeho starší sourozenec PzKpfw I během cvičení   
       
   
U Ausf. D došlo dále k přesunutí přístupů vzduchu k motoru z horní stěny na boky motorového prostoru. Zároveň s tím zmizela nesymetrie korby nad motorovým prostorem na zádi stroje. Trup měl nyní v těchto partiích kompaktní vzhled bez useknuté levé poloviny jako tomu bývalo dříve. Rovněž čelní stěna nástavby, ve které byl průzor řidiče, byla nyní jednolitá bez seseknutí na právě straně. Síla pancíře se pohybovala od 30 mm na všech čelních stěnách po 14,5 mm na stěnách ostatních.

Verze Ausf. E byla s Ausf. D téměř totožná a lišila se pouze takovými detaily jako byl typ pásů, design napínacího kola apod. Celkem bylo vyrobeno okolo 250 exemplářů tanků obou těchto verzí. Ty se potom v řadách 3. a 4. Panzer Division účastnily útoku na Polsko v roce 1939. Stroje verzí D a E však v praxi nijak oslnivé výkony nepřevedly a začaly být velmi brzy stahovány ze služby a přestavovány k jiným účelům. Na jejich podvozcích tak vznikly stíhače tanků Marder II nebo plamenometné tanky Flammpanzer II.

Mimo vývojovou odbočku k rychlým tankům však pokračoval i vývoj nových verzí přímo navazujících na původní řadu PzKpfw II Ausf. A, B a C. Tak vznikl na jaře 1940 tank verze Ausf. F. Čelní stěna nástavby byla, podobně jako u verzí D a E, tvořena rovnou deskou bez seseknutí na pravé straně. V této stěně byly umístěny dva průzory nové konstrukce. Ten nalevo používal, stejně jako dříve, řidič, ten napravo byl falešný a nešel otvírat. Tvar přední stěny podvozkové vany byl hranatý stejně jako u Ausf. C. Síla pancéřování se pohybovala od 35 mm na spodní části čelní stěny vany, přes 30 mm na čele nástavby a věže až k 14,5 mm na bočních a zadní stěně.

    
   
   
   
Panzerkampfwagen II Ausf. F
       
    
Část tanků verze F pozdějšího data produkce dostala novější zbraň, kanon KwK 38 L/55 stejné ráže jako kanon původní, ale lepších vlastností. Velitelská kupole s pozorovacími otvory po obvodu a jednodílným kruhovým poklopem, poprvé použitá u části strojů Ausf. C, se u Ausf. F stala standardem. Pohonná jednotka se oproti verzi C  nezměnila a zůstal jí šestiválcový Maybach HL 62 TRM. Rovněž maximální rychlost zůstala stejná jako Ausf. C, tedy 40 km/h, a to i přes to, že hmotnost verze F byla oněco vyšší: 9,5 tuny.

I když se první tanky PzKpfw II Ausf. F objevily už v roce 1940, jejich skutečně sériová výroba se rozběhla až v roce následujícím a trvala až do prosince roku 1942. Celkem vzniklo 524 kusů tanku této verze.

Během období od konce roku 1938 vznikly ještě čtyři další typy tanků, které byly více či méně oficiálně zařazeny do rodiny Panzer II a to i přesto, že se u nich jednalo v podstatě o zcela nové stroje, které neměly s "klasickými" tanky PzKpfw II konstrukčně téměř nic společného.

      
    
     
    
VK 901 neboli PzKpfw II Ausf. G
           
    
Prvním z těchto strojů byl lehký průzkumný tank vyvinutý firmou MAN a Daimler Benz pod prototypovým označením VK 901. Do řady verzí tanků PzKpfw II byl potom zapojen pod označením Ausf. G. Jak již bylo řečeno neměl tento tank s ostatními Panzer II, kromě věže, technicky nic společného. Měl zcela odlišnou podvozkovou vanu i pásovou soustavu. Ta byla tvořena na každé straně pěticí dvojitých pojezdových kol velkého průměru. Poloviny zdvojených kol byly od sebe u sudých a lichých kol na osách různě daleko, takže do sebe kola navzájem zapadala. Druhé a čtvrté kolo tak bylo z profilu vidět celé a překrývalo částečně ostatní kola. Lichá a sudá kola se navíc lišila i provedením. Lichá měla odlehčovací otvory zatímco sudá byla plná, opatřená pouze prolisy.

Pohonnou jednotkou byl Maybach HL 45 o výkonu 145 koní, který dokázal udělit 10,5 tuny vážícímu stroji maximální rychlost 50 km/h. Konstrukce věže a výzbroj byly prakticky jedinou věcí, kterou měla Ausf. G společnou s "klasickými" Panzer II.

      
    
     
    
VK 903 neboli PzKpfw II Ausf. H 
           
   
Na přelomu let 1941 a 42 vzniklo celkem 12 kusů tanku této verze. Poté byla výroba zastavena a celý projekt zrušen. Žádný z 12 exemplářů se nakonec ani nedostal na frontu. Na odkaz tohoto projektu ovšem navázal tank, který si vysloužil zpětné označení PzKpfw II Ausf. H. Svými konstruktéry, tedy firmami Rheinmetall Borsig, Daimler Benz a Škoda, byl ovšem vyvíjen pod označením VK 903. Verze H dostala narozdíl od G silnější motor Maybach HL 66 P o výkonu rovných 200 koní. To umožnilo zvýšená maximální rychlosti na 60 km/h. Taková rychlost byla pro průzkumný tank velkou výhodou, neboť nebyl určen k přímému boji, ale právě k rychlému proklouzávání nepřátelským územím.

Původně se počítalo s objednáním tisícových sérií tohoto stroje. Situace německých armád na východní frontě však zcela změnila priority armádního vyzbrojování. Lehké tanky neměly v Rusku valné uplatnění a výrobní kapacity musely být proto převedeny na výkonnější střední tanky a samohybná děla velkých ráží. Na smetišti dějin tak nakonec skončil i projekt tanku PzKpfw II Ausf. H.

Stroj, který následoval dále nesl vývojové označení VK 1601 a zpětně přidělené jméno PzKpfw II Ausf. J. Jeho primárním úkolem měla být, na rozdíl od verzí G a H jež byly průzkumné, bezprostřední palebná podpora pěchoty. Proto nebyl kladen při vývojových pracech kladen důraz na vysokou rychlost, ale silné pancéřování, neboť se stroj měl přímo účastnit boje. Prototyp byl hotov v polovině roku 1940. Výroba však byla zahájena až o více než rok později a trvala pouze několik málo měsíců. Byly to opět potřeby východní fronty, které ji ukončily a daly vzniknout pouhým 22 exemplářům stroje.

    
   
   
   
VK 1601 neboli PzKpfw II Ausf. J na východní frontě
       
    
Pancéřování Ausf. J bylo vzhledem ke kategorii tanku skutečně enormní. Čelní stěny byly silné 80 mm, boční potom 50 mm. To se samozřejmě projevilo na nárůstu hmotnosti tanku, která dosahovala 18 tun. To bylo na agregát Maybach HL 66 P o výkonu 200 koní příliš a tak maximální rychlost stroje na silnici klesla na 31 km/h. Rychlost v terénu byla samozřejmě ještě nižší. K doprovodu pěchotu to ale dostačovalo. Výzbroj tanku byla tradiční - kanon KwK 38 L/55 ráže 20 mm a kulomet MG 34 ráže 7,92 mm.

Z 22 vyrobených strojů se jich 7 dočkalo nasazení na východní frontě v řadách 1. Panzer Division. Ostatní sloužily jinde než u frontových jednotek, např. v boji proti partyzánům. Neznámý počet tanků VK 1601 byl přestavěn na vyprošťovací a servisní vozidlo. Je však možné, že tento stroj vznikl pouze v jediném exempláři. Věž byla sňata a na její místo byl umístěn jeřáb s mohutným ramenem. O osudu tohoto stroje není nic bližšího známo.

      
    
     
    
vyprošťovací a servisní vůz na bázi VK 1601     
           
   
Poslední, a nutno podotknout že velmi zdařilou, verzí tanku Panzer II se stal moderně řešený průzkumný tank Luchs. Během vývojových prací byl veden pod označením VK 1303. Jeho pozdější oficiální název byl PzKpfw II Ausf. L a bojové jméno, jak již bylo řečeno, Luchs (Luchs = rys). Tank spočíval podvozku tvořeném pěticí velkých pojezdových kol plného provedení doplněných kolem hnacím a napínacím. Podpůrné kladky nebyly nutné neboť pás shora dosedal přímo na pojezdová kola. Šířka pásů vzrostla z 30 cm u většiny starších Panzer II na 36 cm.

Konstrukce trupu byla velmi jednoduchá a účelná. Celý trup byl svařen z rovných pancéřových desek jejichž síla se pohybovala od 30 mm na čelních deskách po 20 mm na bocích a zádi. Luchs byl prvním, a také posledním, tankem z rodiny PzKpfw II, který měl čtyřčlennou posádku. Jejím novým členem byl radista. Jeho stanoviště se nalézalo hned vedle řidičova, tedy napravo v přední části trupu. Složení zbytku posádky, ani jejich rozmístění uvnitř vozu, se nezměnilo.

Výzbroj Luchsu sestávala z tradičního rychlopalého kanonu KwK 38 ráže 20 mm a doplňkového kulometu MG 34. Pro kanon se nakládalo 320 kusů munice, pro kulomet potom 2280. Pohonnou jednotkou tanku byl motor Maybach HL 66 P o výkonu 200 koní. Převodovka Zahnradfabrik SSG 48 Aphon umožňovala řazení šesti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního.

    
   
   
   
Panzerkampfwagen II Ausf. L - Luchs
           
   
Tank produkovaly dva velké průmyslové koncerny MAN a Henschel. Výroba běžela od poloviny roku 1942 do května 1943 a celkem bylo dokončeno 131 strojů. Důvodem k zastavení výroby nebyla v žádném případě nespokojenost se strojem. Byla to nutnost hledání úspor, snižování počtu druhů používané techniky a s tím spojená konsolidace výroby. Tank Luchs byl vyrobně dosti složitý a nákladný a tak Bohužel padl za obět utahovaní opasků spojenému se shoršující se válečnou i hospodářskou situací Třetí říše v druhé polovině války. Luchs byl pravděpodobně nejlepší německý sériově vyráběný lehký tank. Bojoval na obou frontách v řadách mechanizovaných jednotek Wehrachtu i Waffen SS až do konce války.

Hledání cest ke zvýšení bojové hodnoty tanku Luchs přivedlo německé konstruktéry na myšlenku jeho přezbrojení výkonnějším kanonem. 20ti milimetrový KwK 38 byl totiž při střetnutí s nepřátelským tankem téměř k nepotřebě. Zbraní, která byla zvolena byl kanon KwK 39 L/60 ráže 50 milimetrů, který byl jinak určen pro těžší PzKpfw III Ausf. H až M. Kvůli nárůstu hmotnosti spojenému s instalací těžší zbraně musela být modifikována konstrukce věže. Ta přišla o svou stropní stěnu a zůstala shora otevřená. V případě nepříznivého počasí se potom přes otvor přetahovala impregnovaná celta. Celkem vzniklo pouze 31 těchto přezbrojených Luchsů a o jejich bojových úspěších či neúspěších není mnoho známo.

Existoval snad ještě prototyp PzKpfw II Ausf. Skoda navržený českou Škodovkou, který nesl jméno Leopard a měl teoreticky nahradit Luchse. Jeho výroba však byla zamítnuta.

    
    
     
    
Pionier Panzerwagen II
           
    
Podvozek tanku PzKpfw II se stal základem pro mnoho konverzí. Těmi hlavními byly stíhač tanků Marder II a samohybné dělo Wespe, které jsou ovšem popsány v samostatných kapitolách. Na této stránce bude dále popsáno jen několik méně významných přestaveb, které vyšly z tohoto tanku.

Jednou z nich bylo vozidlo Pionier Panzerwagen II určené pro potřeby ženijních jednotek. Z původního tanku byla sňata věž a otvor po ní byl obehnán dřevěnou konstrukcí. Tak vznikl relativně velký nákladový prostor, ve kterém se vozil nejrůznější materiál. Kolik tanků bylo takto upraveno není Bohužel známo.

      
    
     
    
Schwimmpanzer II během nasazování plováku
           
    
Velmi zajímavou konverzí byl plovoucí tank Schwimmpanzer II postavený na podvozcích tanků Panzer II Ausf. A, B a C. Pro plánovanou operaci Seelöwe, vylodění ve Velké Británii, vyvíjeli Němci obojživelné obrněné stroje, které by byly součástí prvních invazních vln. Klasické tanky mohly být vysazeny z nákladních lodí až po zajištění předmostí pro takový výsadek. A to právě měla být práce pro obojživelné tanky.

Praktický vývoj vedl ke vzniku dvou typů těchto tanků zcela odlišné koncepce. Byly to takzvané Tauchpanzery a Schwimmpanzery neboli ponorné a plovoucí tanky. Jako ponorné byly řešeny tanky PzKpfw III, které byly příliš těžké pro plouvoucí úpravu. PzKpfw II se stal neopak jediným reprezentantem kategorie plovoucích tanků.

      
    
     
    
Schwimmpanzer II na hladině jezera během testů
           
    
Schwimmpanzer II vznikl úpravou klasických sériových tanků Panzer II. Stroj dostal úchyty, na které se připínal velký pontonový plovák připomínající běžný člun a obepínající tank ze všach stran. Pohon na hladině obstarávaly dva lodní šrouby napojené na motor tanku. Schwimmpanzer II mohl plout rychlostí až 10 km/h.

Celkem vzniklo 52 exemplářů tohoto plouvoucího tanku, které byly potom rozděleny do dvou oddílů a přiděleny pod 2. Panzer Regiment, 1. Panzer Brigade, 1. Panzer Division. Po neuskutečnění invaze do Británie byly nakonec všechny upravené stroje nasazeny na východní frontě jako běžné bojové tanky.

Opačný živel něž voda byl potom charakteristický pro přestavbu tanku Panzer II nesoucí název Flammpanzer II neboli Flamingo (Flamingo = plameňák). Jednalo se, jak již název napovídá, o plamenometný tank, který vznikl na podvozku tanků Panzer II Ausf. D a Ausf. E. Na přední části obou blatníků byly instalovány malé věžičky, z každé z nichž ústila jedna hlaveň plamenometu Flamm 40. Věžičky byly otočné v rozmezí 90° na každou stranu a ovládané zevnitř stroje.

      
    
     
    
plamenometný Flammpanzer II - Flammingo
           
    
Zcela nový design dostala věž vozu, která nyní nesla pouze jeden kulomet MG 34. Prostor, který u běžných tanků sloužil k uskladnění munice zaplnily u plameňáku nádrže s hořlavinou o celkovém objemu 350 litrů. Tato zásoba stačila na cca osmdesát dvou až třívteřinových zášlehů plamene do vzdálenosti okolo 35 metrů.

Posádka plamenometného tanku byla pouze dvoučlenná ve složení řidič a velitel, jež zároveň plnil i funkci střelce. Od ledna do října 1940 bylo vyrobeno celkem 90 kusů tohoto stroje. Flammpanzer II byl využíván k likvidaci drobných opevnění a k boji v městské zástavbě. Díky relativně slabému pancéřování docházelo při zásahu nepřátelskou střelou často ke vznícení uskladněné směsi. Osud posádky v takové chvíli asi není třeba popisovat.

Za zmínku ještě stojí neschválený stroj Bergepanzer II, jehož prototyp vznikl v jediném exempláři na podvozku tanku PzKpfw II Ausf. b. Z původního tanku zmizela věž i s výzbrojí a místo ní byl instalován držák nesoucí velkou rámovou mostovku. Výroba tohoto stroje však byla zamítnuta a tak zmíněný prototyp zůstal jediným zkompletovaným strojem svého druhu.

      
    
     
    
prototyp mostního tanku na základu PzKpfw II Ausf. b   
           
    
Fotografiemi je rovněž doložena existence tanku Panzer II upraveného na odminovávací vozidlo. Standardní tank verze Ausf. C dostal na příď dlouhé nosníky, na jejichž koncích byly instalovány dva těžké válce. Ty měly iniciovat protitankové miny v bezpečné vzdálenosti od samotného tanku a čistit tak cestu. Počet tanků, které byly takto upraveny není znám. Zmínky o jejich existenci jsou však velmi vzácné takže je dost dobře možné, že vznikl pouze jediný prototyp přestavbou v polní dílně někde v Africe.

      
    
     
     odminovávací úprava tanku PzKpfw II Ausf. C     
           
    
Tanky Panzer II byly nasazovány k jednotkám od jara 1936 a aktivně sloužily prakticky po celou válku. Jako prvosledové bojové tanky sice jen zhruba do roku 1941, i později však byly používány při operacích v týlu, jako školící tanky nebo jako tanky průzkumné. I když je nakonec Němci do bojů ze zoufalství nasazovali ještě i v roce 1945. Bojových akcí se zúčastnili ještě před samotnou druhou světovou válkou a to ve Španělsku během tamní občanské války. Dále se potom podílely na nebojovém obsazování Československa, při útoku na Polsko jich bylo nasazeno téměř 1200 kusů. Účastnily se i tažení západní Evropou a ranných fází invaze do Sovětského svazu - při zahájení operace Barbarossa byl Panzer II v počtu 746 strojů stále druhým nejčetnějším tankem německých armád a to po tanku PzKpfw III.

PzKpfw II byl mohutnější než jeho předchůdce s číslem I, stále se ale jednalo pouze o lehký, hlavně výcvikový tank, který byl masově zapojován do bojů pouze díky zpožděním ve výrobě a dodávkách těžších PzKpfw III a PzKpfw IV. Panzer II byl v boji málo účinnou zbraní, přinesl ale německým konstruktérům více technických zkušeností než kterýkoliv jiný model. Jednou z jeho největších slabin  bylo slabé pancéřování (zejména u nejranějších verzí), které skýtalo spolehlivou ochranu pouze před střelbou z ručních zbraní a střepinami. Rovněž 20-ti milimetrový kanon, který se zdál být v době vývoje tanku dostatečnou zbraní, se brzy ukázal jako slabý a v bojových podmínkách tank úplně deklasoval.