III.Něměcká Říše-Das Reich

PzKpfw III

Panzerkampfwagen III


Panzerkampfwagen III Ausf. A

Po nástupu NSDAP v čele s Adolfem Hitlerem k moci v roce 1933 se začalo zdát, že kletba Versaillské smlouvy a jejích zbrojních omezení není nezlomná. To výrazně oživilo teoretické diskuze německého armádního velení, zejména potom jeho mladých důstojníků, o taktice boje obrněných vozidel coby hlavního bojového prostředku budoucnosti.

Již v první polovině třicátých let bylo jasné, že dosavadní tanky, tj. již vyráběný PzKpfw I a vyvíjený PzKpfw II, nebudou schopné plnit všechny bojové úkoly, které pro tento druh zbraně formulovalo armádní velení. Proto se již v té době začalo diskutovat o potřebě mnohem těžších a lépe vyzbrojených tanků. Nejvýraznější osobností těchto diskusí byl bezesporu vrchní inspektor tankových vojsk Heinz Wilhelm Guderian. Podle jeho představ měly páteř německých tankových vojsk v budoucnosti tvořit dva typy strojů. Jeden vyzbrojený protitankovým kanonem a druhý dělem větší ráže. První z nich měl likvidovat nepřátelskou obrněnou techniku a druhý kulometná hnízda a větší opevněné body. Prvním z nich se později stal právě tank PzKpfw III.

Hned v počátku se kolem tohoto stroje objevil konflikt mezi zbrojním úřadem a inspektorátem mechanizovaných vojsk týkající se hlavní výzbroje nového tanku. Zatímco Waffenamt považoval za dostatečný kanon ráže 37 mm druhá strana trvala na ráži 50 mm. Nakonec byl vybrán kanon menšího kalibru protože i ostatní vojsko již bylo vyzbrojeno protitankovými kanony této ráže díky čemuž stačila výroba pouze jednoho druhu munice. Dle požadavku inspektorátu byla však alespoň věž tanku konstruována tak, aby umožňovala případné pozdější osazení kanonem větší ráže.

    
   
   
   
prototyp MKA firmy Krupp
       
    
V roce 1934 formuloval zbrojní úřad konečně požadované charakteristiky nového stroje a předal je firmám MAN, Daimler-Benz, Rheinmetall-Borsig a Krupp spolu s objednávkou na vývoj prototypu. Hmotnost vozidla neměla podle specifikací překročit 15 tun. Požadovaná maximální rychlost stroje byla 40 km/h a posádku mělo tvořit pět mužů - velitel, střelec, nabíječ umístění ve věži, a řidič a radista vpředu trupu. Stroj měl být samozřejmě plně pásový s výzbrojí soustředěnou v otočné věži.

Pouze firmy Krupp a Daimler Benz však dovedly vývoj až k postavení prototypu. Stroj firmy Krupp, označovaný MKA, spočíval na podvozku složeném ze šesti plných pojezdových kol, loukoťového kola napínacího a kola hnacího s kruhovými odlehčovacími otvory. V horní části dosedal pás na tři podpůrné kladky. Trup tanku byl tvořen rovnými pancéřovými deskami, které byly spojeny většinou svárem. Za prudce skosenou čelní deskou se zvedala nástavba v jejíž přední stěně se nalevo nacházel průzor řidiče. Další průzory byly na obou bocích. Levým vyhlížel opět řidič, pravý sloužil radistovi, který měl v této části stroje své stanoviště.

Na ploché desce nástavby byla zhruba v polovině délky stroje umístěna plně otočná věž. V zádi trupu byl potom motorový prostor. Přední spodní rohy věže byly skosené, což se stalo pro věže pozdějších tanků standardem. V čelním štítu věže byla instalována hlavní zbraň, kanon ráže 37 mm a doplňkový kulomet ráže 7,92 mm.

Testy obou prototypů probíhaly v oblasti Kummersdorfu a Ulmu na přelomu let 1936 a 1937. Jako vítěz z nich vzešel jednodušší prototyp firmy Daimler Benz vedený pod označením ZW neboli Zugführer Wagen (vozidlo velitele čety). Další osud neúspěšného prototypu MKA není znám, ale zřejmě dosloužil jako cvičné vozidlo.

      
    
     
    
Panzerkampfwagen III Ausf. A v Polsku 1939  
           
    
Základní konstrukce prototypu Daimler Benz byla shodná s tou firmy Krupp. Podvozek  sestával z pěti relativně velkých pojezdových kol s kruhovými odlehčovacími otvory a gumovou obručí po obvodu. Každé kolo bylo uchyceno i odpruženo samostatně. Vpředu se dále nacházelo rovněž perforované kolo hnací a zcela vzadu kolo napínací, obě zvednutá nad úroveň terénu. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky s gumovou bandáží. Trup byl  svařen a snýtován z rovných pancéřových desek o síle 14,5 mm. Pouze dno vany mělo tloušťku jen 5 mm.

Za samotnou čelní deskou podvozkové vany následovala rovná plošina, ve které se nalézaly průlezy řidiče a radisty, uzavřené dvoudílnými poklopy. Z této plošiny se zvedala čelní stěna nástavby. V její levé části byl odklopný průzor řidiče, v pravé potom korbový kulomet MG 34 ráže 7,92 mm uchycený v kruhovém střelišti. Kulomet obsluhoval radista sedící v trupu tanku hned vedle řidiče. Rovněž v obou bočních stěnách nástavby se nacházely odklopné průzory sloužící řidiči a radistovi k výhledu do stran.

Zbylí tři členové posádky, velitel, střelec a nabíječ, měli svá stanoviště ve věži. Věž byla umístěna na horní ploše nástavby zhruba v polovině délky celého stroje. V jejích bočních stěnách byly průlezy pro střelce a nabíječe, oba opatřené jednodílnými dvířky otvíranými do strany. Dvířka byla opatřena jednoduchými štěrbinovými průzory. Další dva průzory se nacházely na bocích věže před těmito dvířky. Tyto průzory byly stejného typu jako již zmíněné boční průzory řidiče a radisty. Daly se odklopit směrem nahoru pro lepší výhled. Během pobytu v bojové oblasti ale zůstávaly uzavřené a výhled zajišťovaly pouze štěrbiny v jejich krytech.

Ze zádi věže vystupovala část oblouku velitelské kupole, pod kterou bylo stanoviště velitele tanku. Kupole měla po svém obvodu osm symetricky rozmístěných pozorovacích otvorů, kterými velitel sledoval okolí vozu. Po stranách tubusu velitelské kupole byly v zadní stěně věže umístěny malé obdélníkové střílny pro ruční zbraně opatřené kryty. Síla pancéřování věže činila 14,5 mm na všech stěnách kromě stropu, ten byl silný pouze 10 mm. Čelní stěna věže nesla ve vnějším úchytu hlavní zbraň tanku - kanon KwK 36 L/45 ráže 37 mm. Po jeho pravé straně se potom nacházely dva spřažené kulomety MG 34. Celková zásoba munice na palubě stroje činila 120 nábojů pro kanon a 4425 nábojů pro všechny tři kulomety.

      
    
     
    
Panzerkampfwagen III Ausf. C v Polsku roku 1939
           
    
Motorový prostor se nacházel zcela vzadu, oddělen od prostoru posádky přepážkou. Pohonnou jednotkou byl dvanáctiválec Maybach HL 108 TR o výkonu 250 koní při 3000 otáčkách za minutu. Převodovka, která umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního, byla umístěna v samé přídi podvozkové vany a s motorem spojena hřídelí vedoucí pod podlahou bojového prostoru. Maximální rychlost, které byl tank schopen dosáhnout na silnici byla 32 km/h.

Členové posádky tanku spolu komunikovali prostřednictvím intercomu. Panzer III byl prvním německým tankem, který byl vybaven vnitřní radiovou komunikací. Předchozí tanky měly standardně komunikaci prostřednictvím trubice. Všechny pozdější stroje však již byly intercomem rovněž vybaveny neboť tento se v bojových podmínkách ukázal jako velmi efektivní zařízení. Rovněž použité rozdělení úkolů mezi pětičlennou posádku se v praxi natolik osvědčilo, že bylo zachováno i u všech pozdějších německých tanků.

Bojovou premiéru si tanky Panzer III téro verze odbyly v roce 1939 v Polsku v řadách 1., 2. a 3. Panzer Division. Roku 1940 byly potom vyřazeny z výzbroje a předány školním útvarům k dosloužení při výcviku nových tankistů.

Konstrukce podvozku použitá u PzKpfw III Ausf. A se v praxi příliš neosvědčila. Jízdní vlastnosti tanku nebyly nijak oslnivé a podvozek navíc trpěl častými závadami. To vedlo k vývoji nové verze nesoucí označení Ausf. B jejíž nově řešený podvozek měl problémy odstranit. Skládal se z osmi malých pojezdových kol s gumovou bandáží zavěšených po dvojicích. Dva přední a dva zadní páry kol byly odpruženy společně, dvěma velkými listovými pružinami. Nad pojezdovými koly byly tři symetricky rozmístěné podpůrné kladky, na které dosedal pás shora. Hnací a napínací kola zůstala stejná jako u verze A.

      
    
     
    
Panzerkampfwagen III Ausf. D   
           
   
Změn doznala ještě velitelská kupole. Osm průzorů po jejím obvodu zůstalo zachováno, kupole však byla vyšší než ta u starší verze. Oproti Ausf. A zato zůstala beze změny celková konstrukce trupu, nástavby i věže, stejně jako pohonná jednotka i převodovka. Síla pancéřování zůstala také na stejné úrovni. Přesto došlo k nárůstu hmotnosti o cca 500 kg na celkových 15,9 tuny. Nový podvozek však umožnil i při vyšší hmotnosti a se stejným motorem zvýšení maximální rychlosti na 35 km/h.

Výroba tanků Ausf. B probíhala v roce 1937 a celkem bylo dokončeno pouhých 15 strojů. Ty byly potom po vypuknutí války bojově nasazeny v Polsku. Roku 1940 byly, stejně jako jeho předchůdci, staženy z bojové služby a využity ke školním účelům. Pět z nich potkal jiný osud. Posloužily jako základ pro vývoj samohybného děla Sturmgeschütz III.

V červnu 1937 spatřila světlo světa další verze tanku PzKpfw III, která dostala označení Ausf. C. Oproti předcházející verzi se změnil systém odpružení pojezdových kol. Jedna velká listová pružina teď spojovala prostřední dva páry kol. Přední a zadní pár byl potom odpružen každý zvlášť jednou menší listovou pružinou. Změnilo se ještě několik detailů zejména co se týče uspořádání servisních přístupů k převodovce a řízení. Osud tanků PzKpfw III Ausf. C byl velmi podobný těm verze B. I těchto tanků bylo vyrobeno pouze 15 kusů, které roku 1939 rovněž našly uplatnění v bitvách na polském území. A konečně roku 1940 byly rovněž staženy k dosloužení u školních útvarů.

Verze Ausf. D na sebe nedala dlouho čekat. Vznikla v lednu 1938 a její výroba trvala do června téhož roku. Z továren Daimler Benz jich vyjelo celkem 30 kusů. Systém odpružení se nezměnil, pouze krajní menší listové pružiny byly nově uloženy šikmo a ne vodorovně jako dřív. Změnila se konstrukce napínacího i hnacího kola. Napínací bylo nyní loukoťové a hnací bylo opatřeno již ne elipsovými, ale technologicky jednoduššími, kruhovými odlehčovacími otvory.

    
   
   
   
Panzerbefehlswagen III Ausf. D1
       
   
Nejzásadnější změnu představovalo zesílení pancéřování z původních 14,5 mm na 30 mm, což výrazně zvýšilo úroveň ochrany posádky. Zesílení pancíře ovšem vedlo k nárůstu hmotnosti a to o 3.900 kg na celkových 19,8 tuny. Pohonnou jednotkou zůstal motor Maybach HL 108 TR. Stroj však dostal novou převodovku Zahnradfabrik SSG 76 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním, která umožnila zachování maximální rychlosti na úrovni 35 km/h.

PzKpfw III Ausf. D dostal rovněž novou velitelskou kupoli. Ta se skládala ze segmentů o různém průměru s pěti pozorovacími průzory po obvodu. Kupole stále částečně přesahovala přes horní zadní hranu věže. K dalším drobným změnám, které verze D přinesla patřilo jiné umístění prutové antény, modifikované sání vzduchu či zvětšení objemu palivových nádrží. Beze změn zůstala výzbroj a to jak hlavní tak doplňková.

Na základě tohoto tanku také vznikl první speciálně upravený vůz, určený pro potřeby velitelů - velitelský tank Panzerbefehlswagen III Ausf. D1. Ten ovšem bude popsán až později.

Tanky verze D se zúčastnily, kromě polského tažení, i bojů v Norsku v roce 1940. Ani je ale nakonec neminul osud jejich předchůdců. V průběhu roku 1940 byly postupně staženy od bojových jednotek, jak jinak než ke školní službě.

Tanky PzKpfw III verzí Ausf. A, B, C i D byly v podstatě pouze prototypy vyráběnými jen firmou Daimler-Benz, které nebyly z různých důvodů ještě vhodné pro sériovou výrobu. Každý z nich ale představoval vylepšení svého předchůdce a další krok ve vývoji tohoto tanku. Hlavní zkušenosti, které si z nich němečtí konstruktéři odnesli, se týkaly konstrukce podvozku. Na těchto verzích bylo odzkoušeno několik odlišných řešení, z nichž se ovšem ani jedno neukázalo jako ideální. A právě to změnila následující verze Ausf. E.

    
   
   
   
Panzerkampfwagen III Ausf. E
       
   
Výroba verze Ausf. E byla zahájena v létě 1938. Verze E znamenala přelom ve vývoji tanku Panzer III, neboť jako první měla podvozek nové konstrukce navržený Dr. Ferdinandem Porsche, který se stal standardem i pro všechny následující verze. Na každé straně se nacházelo šest relativně malých pojezdových kol s drobnými odlehčovacími otvory a gumovou bandáží. Každé kolo bylo zavěšeno na kyvném ramenu nezávisle na ostatních kolech na téže straně, zato však bylo spojeno se svým protějškem na opačné straně podvozku a to torzními tyčemi uloženými pod podlahou. Tyče sice zabíraly místo na dně korby, to však bylo bohatě vyváženo podstatně lepšími jízdními vlastnostmi, spolehlivostí a jednoduchostí údržby. Vždy první a poslední pojezdové kolo mělo navíc vlastní hydraulický tlumič.

Na rozdíl od starší konstrukce, byl celý mechanismus zavěšení i odpružení mnohem jednodušší a všechny jeho citlivé části byly uloženy uvnitř podlahy tanku a nebyly tedy vystaveny riziku zásahu, který by mohl vést ke znehybnění stroje.     
       
   
Toto nové řešení uvolnilo navíc prostor nad pojezdovými koly na obou stranách podvozku. Konstruktéři tohoto místa využili k instalaci nouzových průlezů. Ty měly jednodílná pětiúhelníková dvířka zavěšená na jediném masivním pantu - viz. obrázek nalevo. Vzhledem ke svým rozměrům však tyto průlezy sloužily skutečně pouze v případě nouze.
   
   
Pojezdová kola byla samozřejmě doplněna kolem hnacím a napínacím, která byla rovněž nové konstrukce. Shora potom pás podpíraly tři kladky s gumovou bandáží.

Různé další změny a zlepšení proběhly i na jiných prvcích. Průzor řidiče byl nově opatřen dvoudílným uzavíratelným krytem, který jej lépe chránil. Korbový kulomet dostal kulové střeliště Kugelblende 30 a zvenku byl chráněn přišroubovanou čtvercovou deskou s výřezem. Doposud jednodílná dvířka na bocích věže byla nahrazena dvoudílnými s mohutnějšími panty. Průzory, které se dříve nacházely před zmíněnými dvířky na bocích věže byly zaslepeny. Dříve obdélníkové střílny pro ruční zbraně na zadní stěně věže byly nahrazeny kruhovými s účelněji řešenými vypouklými kryty.

    
   
   
   
tanky Panzerkampfwagen III Ausf. E v Řecku
       
   
Pancéřování verze E zůstalo na úrovni 30 mm na většině stěn. S novým podvozkem ovšem došlo k poklesu hmotnosti tanku o 400 kg ve srovnání s předcházející verzí na 19,5 tuny. Tank verze E poháněl nový motor Maybach HL 120 TR o výkonu 300 koní s novou převodovkou Maybach SGR 32 8 145 Variorex umožňující řazení deseti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Silnější pohonná jednotka, lepší podvozek a pokles hmotnosti celého stroje vedly ke zvýšení maximální rychlosti na 40 km/h.

Hlavní výzbroj se oproti předcházejícím verzím nezměnila, zůstal jí kanon KwK 36 L/45 ráže 37 mm. Zmizel však jeden ze dvou věžových kulometů MG 34. Zbylý kulomet byl i s kanonem uchyceny ve vnějším krytu věže. Od září 1940 byla většina strojů verze E zpětně přezbrojena silnějšími 50-ti milimetrovými kanony KwK 38 L/42. Produkce verze E trvala až do podzimu 1939 a celkem bylo vyrobeno 96 tanků. Na jejich produkci se již vedle Daimleru podílely také MAN, Henschel a další firmy.

V září 1939 začala výroba další verze tanku PzKpfw III a to Ausf. F. Tato verze nepředstavovala žádnou zásadní změnu. Byla pouze vylepšením svého předchůdce. Do března 1940 bylo vyrobeno celkem 435 těchto strojů. Všechny byly stále ještě standardně vyzbrojeny 37-mi milimetrovým kanonem KwK 36 L/45. V průběhu války byly ovšem zpětně přezbrojovány kanonem KwK 38 L/42 ráže 50 mm který byl spolu s kulometem MG 34 uchycen, stejně jako u verze E, ve vnějším krytu věže. Na verzi F byly založeny první vyráběné série útočného samohybného děla/stíhače tanků Sturmgeschütz III.

    
   
   
   
Panzerkampfwagen III Ausf. G s kanonem ráže 50 mm
       
    
Od dubna 1940 do března 1941 probíhala výroba PzKpfw III Ausf. G. byla první verzí tanku, která byla již továrně vyzbrojena kanonem KwK 38 L/42 ráže 50 mm, i když to neplatilo pro všechny vyrobené exempláře. První stroje  stále dostávaly starší kanon KwK 36 L/45 a zbraň byla změněna až v průběhu produkčního období. Tanky verze G byly osazeny novou velitelskou kupolí, složenou z pěti segmentů a vybavenou pěti pozorovacími otvory, která se stala standardní i pro všechny pozdější verze tanku.

Na střeše věže byl nově instalován elektrický větráček. Změnilo se rovněž pancéřování průzoru řidiče. Jeho nový, mohutnější, dvoudílný kryt byl označován Fahrersehklappe 30. Síla pancéřování, pohonná jednotka, hmotnost ani maximální rychlost se oproti verzi F nezměnily.

Ausf. G byla také první verze, která měla zezadu k věži přimontovanou úložnou skříň, sloužící k ukládání různého materiálu. Tato schránka se stala pro pozdější verze standardním vybavením. Celkem bylo vyrobeno 600 tanků verze G. Ty byly mimo jiné posílány i na africká bojiště a pro tyto účely byly dovybavovány přídavnými vzduchovými filtry a odlišným chladícím systémem. Tyto tanky potom nesly označení Ausf. G (Tp) kde Tp byla zkratka pro Tropisch nebo Tropen.

Bojovou premiéru si ovšem "Géčka" odbyla ještě dříve a to během tažení do západní Evropy. Poté doprovázela německou armádu na Balkáně, v Sovětském svazu i již zmíněné Africe. Poslední tanky této verze ukončily svou aktivní službu až v roce 1944.

      
    
     
    
Panzerkampfwagen III Ausf. H
           
   
V říjnu 1940 začala produkce verze Ausf. H. Tato verze tanku byla již od začátku vyzbrojena kanonem ráže 50 mm. Úroveň pasivní ochrany posádky byla zesílena přišroubováním 30-ti milimetrových přídavných plátů na čelní stěny podvozkové vany i nástavby. Verze Ausf. H používala novou převodovku Zahnradfabrik SSG 77 Aphon se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Nové bylo i hnací a napínací kolo. To hnací mělo nyní namísto kruhových výřezů výřezy kosodélníkové a kolo napínací bylo loukoťové.

Hmotnost této verze vzrostla na 21,6 tuny. Kvůli zachování měrného tlaku na půdu na přijatelné úrovni musely být proto vyměněny pásy tanku. Namísto dosavadních 36 cm širokých to byly pásy 40-ti centimetrové. Spolu s nasazením nových pásů bylo ovšem nutno upravit rozteče podpůrných kladek. První z nich byla posunuta vpřed takže již nebyly uspořádány symetricky jako u dřívějších verzí.

Výroba verze H probíhala až do jara 1941 a celkem vzniklo 408 strojů. Mezi lety 1942 a 1943 byl 50-ti milimetrový kanon KwK 38 L/42 u těchto tanků zpětně měněn za modernější KwK 39 L/60 stejné ráže, ale s delší hlavní. Za tímto přezbrojením stála snaha umožnit stroji efektivně se postavit sovětskému střednímu tanku T-34. Úsťová rychlost protitankových střel z tohoto kanonu byla 835 m/s oproti 685 m/s u starší zbraně.

    
   
   
   
Panzerkampfwagen III Ausf. J 
       
    
V březnu 1941 se rozjela produkce PzKpfw III Ausf. J, která nakonec dosáhla celkem 2 617 vyrobených strojů. Prvních 1 550 tanků bylo vyzbrojeno starším kanonem KwK 38 L/42 zatímco zbylých 1 067 strojů již mělo novější a účinnější kanon KwK 39 L/60 oba ráže 50 mm. Aby vyhověli požadavku na zvýšení pasivní ochrany posádky, zesílili konstruktéři čelní pancíř trupu, nástavby i věže na 50 mm. Od dubna 1942 k němu potom ještě přidávali další 20-ti milimetrové pláty. Na ostatních stěnách zůstal pancíř na úrovni 30 mm.

Nového provedení byl i průzor řidiče, který byl nyní chráněný masivním dvoudílným krytem Fahrersehklappe 50. Rovněž korbový kulomet byl uchycen v novém kulovitém střelišti typu Kugelblende 50. Verze J se stala nejpočetnější verzí tanku Panzer III. V té době již bylo zřejmé, že tank je za svým zenitem a nemůže již nadále zastávat roli jednoho ze dvou hlavních bojových typů. Proto začala být jeho produkce omezována a žádná z pozdějších verzí již nevznikla v takovém počtu.

Jak již bylo řečeno, východní fronta a vyspělé protivníkovi tanky ukázaly v plném světle nízkou bojovou hodnotu tanku Panzer III. V té době ovšem ještě nebyl k dispozici žádný těžší tank, který by jej v dostatečném rozsahu nahradil. Proto začali němečtí konstruktéři hledat možné cesty k radikálnímu zlepšení bojových vlastností tanku. Výsledkem jejich snah se stal PzKpfw III Ausf. L.

      
   
   
   
Panzerkampfwagen III Ausf. L během údržby
       
   
Výroba tanků této verze byla zahájena v červnu 1942 a do prosince téhož roku jich bylo vyrobeno celkem 653 kusů. Konstruktéři se soustředily zejména na zvýšení úrovně pasivní ochrany posádky. Všechny stěny, včetně boků korby, měly pancíř silný 50 mm. K tomu byla ještě čelní stěna věže a nástaby zesílena dodatečnými 20 mm silnými pláty. Ty byly upevněny na nosnících odsazeně od samotných stěn tanku. Prostor mezi stěnou a představnou deskou byl jak na věži, tak na korbě, z boků překryt plechem, což dodávalo celému systému při pohledu z profilu kompaktní vzhled. Z věže dále zmizely boční průzory stejně jako pravý čelní průzor nabíječe. Tato verze byla vyzbrojena již od počátku kanonem KwK 39 L/60 ráže 50 mm.

Poslední verzí tanku Panzer III vyzbrojenou kanonem ráže 50 mm se stala Ausf. M vyráběná od října 1942 do února 1943. Stejně jako předchůdce s písmenem L byla i tato verze vybavena odsazeným doplňkovým pancířem na čelní stěně věže a nástavby. Navíc dostala ještě představný pancíř na boky trupu a okolo věže. Pancíř na bocích trupu byl tvořen několika ocelovými deskami o síle 5 mm zavěšenými na rámu nad blatníky. Představný pancíř, který obepínal věž ze všech stran kromě čelní, byl rovněž zavěšen na ramenech vycházejících ze střešní desky věže.

Tento představný pancíř se označoval Schürzen (zástěry) a sloužil jako ochrana proti kumulativním střelám. S instalací bočního představného pancíře zmizely nouzové průlezy na bocích podvozku neboť ztratily svou funkčnost. Tanky verze M dostaly nově řešený výfuk, který umožňoval brodění až do hloubky 1,3 metru, což představovalo nárůst o plného půl metru ve srovnání s předcházejícími verzemi. Nově byly na obou stranách věže instalovány zadýmovací granátomety ráže 90 mm, po třech na každé straně. Celkem bylo dokončeno 250 tanků této verze.

    
   
    
   
Panzerkampfwagen III Ausf. M u Kurska, léto 1943
       
   
Poslední standardní verzí tanku PzKpfw III se stala Ausf. N. Tyto stroje velmi úzce vycházely z verze M, lišily se ovšem hlavní zbraní. Tou byl kanon KwK 37 L/24 ráže 75 mm, který byl používán pro těžší tanky Panzer IV raných verzí. Tanky verze N byly stavěny na podvozcích tanků starších verzí, zejména Ausf. M. Mezi červnem 1942 a srpnem 1943 vzniklo celkem 700 kusů tanku verze N.

Některé stroje verze N byly vybaveny nátěrem pastou Zimmerit sloužící jako ochrana před magnetickými minami. Stroje této verze nesly, stejně jako jejich předchůdci s písmenem M, vrhače zadýmovacích granátů. Některé tanky potom byly vybaveny i ramenem pro uchycení kulometu na velitelské kupoly. Tento kulomet sloužil pro improvizovanou protileteckou obranu. Od března 1943 byly tanky verze N rovněž vybaveny již zmíněnými 5-ti milimetrovými zástěrami na bocích i okolo věže.

Zastaralý krátkohlaňový kanon KwK 37 L/24 již v polovině války neměl v boji se sovětskými tanky prakticky žádné uplatnění. Proto tank PzKpfw III Ausf. N sloužil pouze jako podpůrný tank pro jiné stroje, čili podobně jako samohybná děla a proto býval také někdy označován Sturmpanzer III.

    
   
   
   
Panzerkampfwagen III Ausf. N na východní frontě 
       
   
Tankem verze N skončila sériová výroba tanku Panzer III jako takového. Kromě sériových verzí však vznikla ještě celá řada prototypů a modifikací tanku určených ke speciálním účelům. Do skupiny prototypů patřil například projekt Panzer III/IV.

Práce na jeho vzniku probíhaly v průběhu roku 1941. Tento stroj měl v sobě kombinovat tanky Panzer III a Panzer IV a představovat levný a velmi efektivní tank. Systém podvozku pro tento tank ovšem nebyl převzat ani z jednoho z obou výchozích modelů. Ten vznikl zcela nově v dílnách koncernu FAMO a svou konstrukcí měl spíš blíže k pozdějším těžkým tankům Panther a Tiger.

Tvořilo jej šest dvojitých pojezdových kol velkého průměru, jejichž poloviny byly od sebe na osách umístěny různě daleko. A právě do prostoru mezi dvěma díly kola zapadalo vždy vedlejší kolo. Při pohledu z boku tak byla vidět celá pouze sudá pojezdová kola zatímco lichá byla částečně zakrytá. Navíc se lichá a sudá kola lišila i svou konstrukcí. Zatímco ta lichá byla plná, sudá kola byla opatřena kruhovými odlehčovacími výřezy. Všechna shodně měla potom po obvodu gumovou bandáž. Podvozková soustava byla samozřejmě doplněna kolem hnacím a napínacím.

    
   
   
   
prototyp tanku Panzer III na podvozku FAMO
           
    
Projekt Panzer III/IV byl ovšem nakonec zrušen dříve než vznikl jeho prototyp. Dva podvozky, které mezitím stihla firma FAMO vyrobit byly tedy použity k nesení klasického tanku PzKpfw III verze Ausf. J. Prototyp tanku na tomto podvozku potom prošel intenzivním testováním, po kterém byl i on zamítnut. Oba hotové stroje potom dosloužily jako tahače nákladů a odklízecí buldozery.

Velmi zajímavou modifikací tanku Panzer III se stal ponorný tank určený speciálně pro operaci Seelöwe (lvoun) tedy pro plánované vylodění ve Velké Británii. Pro tuto operaci vyvíjeli Němci obojživelné obrněné stroje, které by byly součástí prvních invazních vln. Klasické tanky mohly být vysazeny z nákladních lodí až po zajištění předmostí pro takový výsadek. A to právě měla být práce pro obojživelné tanky. Praktický vývoj vedl ke vzniku dvou typů těchto tanků zcela odlišné koncepce. Byly to takzvané Tauchpanzery a Schwimmpanzery neboli ponorné a plovoucí tanky. Jako plovoucí byl řešen tank Panzer II, jehož nízká hmotnost to dovolovala. Tanky Panzer III byly ovšem pro plovák příliš těžké a musely být tedy upraveny tak, aby se mohli pohybovat po mořském dně.

      
    
     
    
Tauchpanzer III     
           
    
Ponorné tanky, označované jako Tauchpanzer III, byly dokonale utěsněny a vybaveny šnorchlem pro přívod vzduchu a odvod výfukových splodin. Jako šnorchl sloužila 18 metrů dlouhá gumová hadice o průměru 20 cm, kterou udržovala na hladině bóje. Hadicí byla rovněž vedena dlouhá prutová anténa aby byl tank schopen komunikace i během pobytu pod hladinou.Maximální hloubka ponoru byla konstruktéry stanovena na 15 metrů. Zbývající tři metry hadice složily jako rezerva pro případ vjetí do prohlubně. Pro případ nenadálého pronikání vody do tanku měla posádka k dispozici elektrickou pumu.

Na ponorný tank bylo celkem přestavěno 168 bězných tanků Panzer III a to konkrétně verzí F, G a H. Tanky měly být vysazeny z lodí poblíž pobřeží a dále pokračovat po vlastní ose po mořském dně. Pohyb pod hladinou byl sice dost nebezpečný ale na druhou stranu poskytoval tanku vynikající ochranu a nezanedbatelný moment překvapení po vyjetí na břeh.

      
    
     
    
upravený Tauchpanzer III  
           
    
Operace Seelöwe se sice nikdy neuskutečnila nicméně Tauchpanzery se nasazení nakonec dočkaly. A to 22. června 1941 při překonávání ruské řeky Bug. Nebyly to všem již Tauchpanzery tak jak byly původně postaveny, nýbrž jejich upravené verze. Tanky dostaly místo hadice pouze 3,5 metru dlouhou ocelovou trubici. Neočekávala se totiž od nich akce pod hladinou moře nebo hlubokého jezera, ale pouze překonávání řek. Jejich nasazením se Němci chtěli zbavit závislosti na místních mostech. Překročení řeky Bug bylo ovšem posledním doloženým použitím těchto strojů. Potom zřejmě Tauchpanzery dosloužily na východní frontě jako běžné bojové tanky.

      
    
     
    
Flammpanzer III během zášlehu plamene     
           
    
V ranných měsících roku 1943 bylo okolo 100 kusů tanku Panzer III verze M přestavěno na plamenometný tank - Flammpanzer III nebo též Panzerflammwagen III. Touto přestavbou se zabývala firma Wegmann z Kaselu. Přední části těchto tanků byly zesíleny 30-ti až 50-ti milimetrovými pláty protože plamenometné tanky operovaly mnohem blíže nepříteli než klasické tanky a potřebovaly proto větší ochranu proti jeho palbě. Kanon a prostory pro munici byly nahrazeny plamenometným zařízením a nádržemi na hořlavinu - Flammol.

"Hlavní" plamenometu byla 1,5 metru dlouhá trubice o průměru 14 mm. Tank vezl zásobu 1020 litrů hořlaviny, kterou pumpovalo čerpadlo a která byla vzněcována elektrickým výbojem. Zařízení umožňovalo "dostřel" až do vzdálenosti 60 metrů v závislosti na povětrnostních podmínkách. Zásoba hořlaviny potom stačila na cca 130 jednosekundových zášlehů. Posádku plamenometného tanku tvořili pouze tři muži. Tyto stroje byly původně zamýšleny pro boj v městských oblastech jako například ve Stalingradu - i když tam se nikdy nedostaly.

      
    
     
    
Munitionspanzer III
           
    
Na základě tanku Panzer III vznikl i muniční tank Munitionspanzer III sloužící k dopravě střeliva přímo k bojujícím tankům v poli. Stroj byl zbaven věže i s výzbrojí a vnitřní prostor byl využit k uložení vezené munice. Jedinou organickou výzbrojí zůstal korbový kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Celkem bylo takto přestavěno asi 110 tanků Panzer III.

Podobně jako zmíněný muniční tank vypadal i vyprošťovací a opravárenský vůz označovaný Bergepanzer III. I u něj zcela zmizela věž a podvozek byl vybaven navijákem o tahu 1000 kg. Navíc mělo vozidlo ještě přípojný naviják o tahu až 15 tun. Otvor po věži byl obehnán "ohradou" z dřevěných prken. Vnitřní prostor trupu potom sloužil k uskladnění různého materiálu a náhradních dílů pro jiné stroje. Těchto vozů vzniklo okolo 200 kusů.

      
    
     
    
Bergepanzer III
           
    
Dalším podobně řešeným strojem na základě tanku PzKpfw III bylo ženijní vozidlo Pionierpanzer III. Tyto stroje se stavěly z tanků verzí Ausf. L a M a vzniklo jich jen malé množství. I tentokrát byl původní tank zbaven věže a tím pádem i kanonu. Interiér trupu byl potom využit jako nákladní prostor pro potřeby ženistů. Stroj vezl také dva díly malého ženijního mostu, stejného jaký neslo i jiné ženijní vozidlo - polopásové SdKfz 251/7.

      
          
     Pionierpanzery III v akci, ženisté 505. praporu těžkých tanků kladou most přes mokřinu
           
    
V řadě písmen označujících jednotlivé verze tanku Panzer III nechybělo ani písmeno K, byť bylo v dřívějším textu vynecháno. Toto písmeno nesl speciální velitelský stroj jehož plný název zněl Panzerbefehlswagen III Ausf. K. Tento stroj nebyl ovšem prvním velitelským tankem s číslem III, právě naopak, byl posledním a nejvyspělejším z velitelských tanků s římskou trojkou v názvu.

Velitelské tanky byly speciálně upravené stroje, které umožňovaly vyšším velitelům pohybovat se relativně bezpečně v těsné blízkosti fronty a svými rozkazy pružně reagovat na vývoj situace na bojišti. K zajištění nezbytné komunikace s týlem, dělostřeleckou podporou i všemi jednotkami v poli nesly Befehlspanzery rozšířenou radiovýbavu s většími anténami. U ranných strojů to byly tzv. antény rámové upevněné zpravidla na zádi nad motorovým prostorem. Později to byly delší či rozvětvené antény prutové.

      
    
     
   
Panzerbefehlswagen III Ausf. E
           
    
První velitelský tank Panzer III vznikl na základě verze Ausf. D. Panzerbefehlswagen III Ausf. D1, jak byl tento stroj označován, byl vyráběn na přelomu let 1938 a 1939 a celkem jich vzniklo 30 kusů. Velitelský tank nesl dvě výkonné radiostanice a silnou rámovou anténu, která byla upevněna na nosnících nad motorovým prostorem.

Výkonnější radiostanice byly náročné na prostor a tak u tohoto stroje muselo dojít k demontáži kanonu. Aby však tank zvenku nevypadal bezzubý, byla v čelní stěně věže instalována maketa kanonové hlavně vyrobená ze dřeva a kovu. Odstraněn musel být také korbový kulomet a jeden ze dvou kulometů ve věži. Jedinou zbraní vozu tedy zůstal kulomet MG 34 v pravé části čelní stěny věže.

Posádka stroje sice zůstala pětičlenná, její členové však plnili jiné úkoly než v běžném tanku. Panzerbefehlswagen měl svého velitele, kterému pomáhal jeho adjutant, dále jednoho řidiče a dva radisty, kteří přijímali a odesílali depeše. Věž byla pevně fixovaná a nešlo s ní otáčet. Důvodem demontáže otočného mechanismu byla rovněž snaha o uvolnění vnitřního prostoru.

      
    
     
    
Panzerbefehlswagen III Ausf. H
           
    
Druhým velitelským tankem v pořadí byl Panzerbefehlswagen III Ausf. E postavený na základě tanku verze E. Rovněž tento stroj měl rámovou anténu upevněnou nad zádí a maketu nahrazující kanon a jeden z věžových kulometů. Trupový kulomet také zmizel a jedinou výzbrojí byl opět pouze kulomet. Věž byla stejně jako u předchozí verze uchycena pevně bez možnosti otáčení. Velitelských tanků této verze bylo vyrobeno celkem 45 exemplářů.

Následoval Panzerbefehlswagen III Ausf. H, založený jak jinak než na tanku verze Ausf. H. Ani u něj nezbylo po instalaci silných radiostanic místo pro kanon a tak jej opět musela nahradit maketa. U raných kusů to byla maketa imitující kanon ráže 37 mm, u kusů pozdějšího data výroby potom maketa imitující kanon ráže 50 mm. Těchto velitelských tanků vzniklo na přelomu let 1940 a 1941 celkem 145 exemplářů.

      
          
     Panzerbefehlswagen III Ausf. K  
           
    
Čtvrtý v pořadí byl Panzerbefehlswagen III Ausf. J nebo také Panzerbefehlswagen mit 5cm KwK 38 L/42. Stroj byl samozřejmě založen na tanku verze J a označení zahrnující typ kanonu si vysloužil proto, že u něj byla, jako u prvního Befehlspanzeru III ponechána funkční hlavní zbraň. Zato musel být demontován trupový kulomet a snížena zásoba munice pro kanon. Starší rámovou anténu nahradila anténa prutová, která byla na konci hvězdicově rozvětvená. Celkem vzniklo 185 kusů tohoto vozu.

Posledním v této řadě byl Panzerbefehlswagen III Ausf. K. Tento stroj vznikl na základě tanku Panzer III Ausf. M. I u něj byl zachován kanon a proto bývá někdy označován jako Panzerbefehlswagen III mit 5cm KwK 39 L/60. Ponechání kanonu u posledních dvou verzí velitelských tanků bylo reakcí na množící se stížnosti velitelů na neschopnost účinné obrany stroje při neočekávaném střetnutí s protivníkovým obrněncem. Panzerbefehlswagen III Ausf. K nesl radiostanice Fu 5 a Fu 7, později Fu 5 a Fu 8. Také tento velitelský tank měl modernější prutovou anténu s hvězdicovým rovětvením.

Zvláštností tohoto velitelského tanku byla úprava čelní stěny věže. Kanon byl posunut lehce doleva a v pravé části čelní stěny byl umístěn pozorovací průzor, který se dal uzavřít dvoudílnou klapkou. V průběhu let 1942 a 1943 vzniklo celkem 50 exemplářů tohoto stroje.
      
    
     
    
Panzerbeobachtungswagen III
           
    
Další pozoruhodnou přestavbou tanku Panzer III byl průzkumný stroj Panzerbeobachtungswagen III (doslova pozorovací tank) určený k pomoci při zaměřování dělostřelectva. Mezi lednem 1943 a dubnem 1944 bylo na takový stroj přestavěno celkem 262 tanků. Všechny zaměřovací tanky tedy vznikly jako přestavby již existujících strojů a ne jako novostavby. U těchto strojů byl odstraněn kanon i korbový kulomet. Jedinou jejich výzbrojí byl kulomet MG 34 uložený v nově vytvořené střílně uprostřed čelní stěny věže.

Kanon musel zmizet aby uvolnil prostor pro dodatečnou vykonnější radioaparaturu, která měla zajistit bezproblémové spojení s dělostřeleckými bateriemi čekajícími za bojovou linií. V čelní stěně věže, napravo od kulometu, byla alespoň připevněna dřevěná maketa kanonové hlavně k zastrašení protivníka.

Nejdůležitější "výzbrojí" vozu byl binokulární dělostřelecký zaměřovací periskop vysouvaný ze střechy věže. Právě ten sloužil k vyhledání a určení polohy nepřítele, která byla potom radiově předána dělostřelectvu, jež zahájilo palbu. Posádka byla opět pětičlenná ve složení řidič, dva radisté a dva pozorovatelé, z nichž jeden byl zároveň i velitelem vozu.

      
    
     
    
Minenraumpanzer III
           
    
Velmi zajímavý stroj přišel na svět s odminovávacím tankem Minenraumpanzer III. Z tanku Panzer III přebrala tato obluda vlastně jen nástavbu a design pojezdových, napínacích i hnacích kol. Trup tanku byl zvednutý vysoko nad úroveň terénu aby se snížilo ohrožení posádky v případě výbuchu miny. Rovněž systém odpružení pojezdových kol byl velmi složitý. Jeho účelem bylo rovněž snížit riziko jeho poškození při najetí na minu.

Vůz neměl věž a ani žádnou organickou výzbroj v trupu. Jedinou zbraní dvoučlenné posádky tedy byly jejich samopaly. Stroj měl před sebou tlačit odminovávací zařízení v podobě dvou velkých válců, které iniciovaly miny na než najely. Celý program byl ale nakonec zastaven a zůstalo tak zřejmě u jednoho jediného prototypu.

      
    
     
    
prototyp železničního tanku SK 1
           
    
Na konci roku 1942 vznikly dva nebo tři prototypy tanku Panzer III upravené pro pohyb po železničních kolejích. Základní konstrukce tanku, stejně jako jeho výzbroj, zůstala zachována, na podvozku však přibyly osy se železničními koly malého průměru. Stroj, jehož oficiální název zněl Schienen Kettenfahrzeug SK 1, měl doprovázet vojenské vlaky nebo sloužit k železničnímu průzkumu. Jeho značnou výhodou byla schopnost dosáhnout rychlosti až okolo 100 km/h. Po proběhnutí testů na přelomu let 1942 a 43 byl však projekt ukončen.

Nejkurioznější přestavba tanku Panzer III vznikla kupodivu ne v německých, ale v sovětských dílnách. Rudá armáda ukořistila v průběhu bojů na východní frontě velké množství těchto německých tanků a rozhodla se bojově je využít, ovšem ne jako tanky, ale jako stíhače tanků. Z německého stroje byla sejmuta věž a na jejím místě postavena nová hranatá nástavba svařená z rovných pancéřových plechů. Hlavní výzbrojí se stal protitankový kanon ráže 76,2 mm.

Celkem Rusové takto upravili okolo 200 německých tanků, které potom nasadili proti jejich původním majitelům. Roku 1943 došlo ke kuriózní události, když jeden z těchto sovětských stíhačů tanků padl do rukou vojákům německé 23. Panzer Division. Ve službách 128. oddílu stíhačů tanků jej potom Němci dokonce nasadili do bojů.

      
    
     
    
sovětské samohybné dělo SU-762 na podvozku Panzer III 
           
    
Panzer III byl prvním plnohodnotným německým bojovým tankem. Poprvé byl bojově nasazen v roce 1939 při útoku na Polsko. Tehdy jich Němci poslali do boje celkem 98 a to verzí A až E plus asi 20 velitelských Panzerbefehlswagen III Ausf. D1. Tehdy se ještě nesetkaly s žádným protivníkem, který by ukázal na jejich slabosti. Také ztráty v jejich řadách činily pouhých 8 strojů.

Do Francie si jich Němci vezli již více než 350 kusů. Zde proti nim stály francouzské střední a těžké tanky Somua S-35 a Char B. Tyto stroje německé tanky překonávaly jak silou pancéřování tak i účinkem svého kanonu. Pro rozjetý německý válečný stroj ovšem nebyly nijak zásadní překážkou. Dále bojovaly tyto tanky v Africe, na Balkáně a konečně v Sovětském svazu. Při zahájení operace Barbarossa jich Němci nasadily 1 440 kusů. Východní fronta a vyspělé střední a těžké tanky T-34, KV-1 a KV-2 konečně plně odhalily nedostatečnou bojovou hodnotu tohoto tanku. V té době tvořil Panzer III páteř německých tankových vojsk a je tedy jasné jaké problémy Němci na východní frontě zažívali. Jako hlavní tank sloužil až do roku 1943 něž byl ve své úloze v podstatě plně nahrazen modernějším PzKpfw IV. Nasazován byl ovšem i poté až do samotného konce války.

Panzer III si získal pověst velmi spolehlivého stroje, který určil směr vývoje budoucích tanků nejenom v Německu. Od roku 1943 byl však vzhledem k vývoji nových tankových zbraní již naprosto zastaralý. Přesto tyto tanky sloužily i po válce v armádách mnoha zemí. Rovněž některé jeho konverze našly uplatnění i po roce 1945. Například univerzální samohybné dělo/stíhač tanků Sturmgeschütz III sloužilo ve Finské armádě až do roku 1967.