III.Něměcká Říše-Das Reich

PzKpfw IV

Teoretické úvahy německých důstojníků o nasazení tanků v moderních válkách vykristalizovaly v polovině třicátých let do požadavku na vývoj dvou základních druhů těchto strojů, které měly tvořit páteř budoucích německých tankových jednotek. Prvním z nich měl být stroj střední hmotnostní kategorie vyzbrojený protitankovým kanonem, který by likvidoval nepřátelskou obrněnou techniku. Druhý těžší tank měl nést dělo větší ráže, kterým by odklízel z cesty kulometná hnízda a bunkry. Představa prvního z těchto strojů se v průběhu následujících let zhmotnila v tanku PzKpfw III. Druhým standardním tankem se potom stal právě tank PzKpfw IV.

Jeho základní charakteristiky formuloval německý zbrojní úřad (Waffenamt) v technických specifikacích, které spolu s objednávkou na vývoj předal na konci roku 1934 firmám MAN, Krupp a Rheinmetall Borsig. Tank měl dosahovat hmotnosti okolo 18 tun a být vyzbrojen kanonem ráže 75 mm a dvěma kulomety. Hlavní zbraň měla být umístěna v plně otočné věži a posádku mělo tvořit pět mužů plnících přesně určené role.

Všechny oslovené firmy představily zkušební komisi své projekty v roce 1935, pouze dva z nich však v té době existovaly v hmotné podobě. Návrh firmy MAN , který nesl označení VK2002 (MAN) zůstal pouze na papíře. Při zpětném pohledu je jasné, že se ve své době jednalo o velmi pokrokové řešení. Podobně jako německé tanky Panther nebo Tiger, o mnoho pozdější produkce, spočíval i tento stroj na podvozku s velkými pojezdovými koly s gumovou obručí po obvodu. Kola byla opatřena kruhovými odlehčovacími otvory a uspořádána ve dvou řadách. Sudá kola byla vysunuta více do strany a při pohledu z boku částečně zakrývala kola lichá. Pásovou soustavu uzavíralo vpředu kolo hnací a vzadu kolo napínací, obě velmi jednoduché konstrukce. Podpůrné kladky nebyly třeba neboť pás shora dosedal přímo na pojezdová kola. Plánovaná věž velmi připomínala věže obou konkurenčních strojů. Zájem členů zkušební komise však projekt firmy MAN nevzbudil a byl zamítnut.

 

Stejný osud potkal rovněž stroj navržený firmou Rheinmetall Borsig. Narozdíl od předchozího však tento stroj dospěl alespoň do fáze prototypu, byť nekompletního. Rheinmetall předal odborné komisi k testování pouze podvozek s nástavbou, který místo věže nesl jen pevně uchycenou konstrukci jež simulovala tvar i hmotnost skutečné věže. Prototyp byl veden pod označením VK 2002 (Rh).

Podvozek byl tvořen na každé straně osmi malými pojezdovými koly, která byla uchycena a odpružena ve dvojicích. Vpředu se nacházelo kolo hnací a zcela vzadu potom kolo napínací, obě relativně velkého průměru. Shora pás dosedal na tři podpůrné kladky, umístěné v rovnoměrných rozestupech. Prostor mezi pojezdovými koly a kladkami vyplňoval nahoru zkosený ocelový plech. Ten měl sloužil jako dodatečná ochrana boční stěny bojového prostoru. Konstrukce podvozku byla relativně složitá, zejména systém uchycení a odpružení pojezdových kol.

Z trupu vystupovala hranatá nástavba, svařená a snýtovaná z ocelových plechů, na které potom teprve měla ležet otočná věž. Síla pancéřování se pohybovala od 13 do 20 mm. Motor o výkonu 300 koní dokázal udělit tanku maximální rychlost 35 km/h. Ani tento prototyp však neobstál v soutěži se třetím strojem a byl tedy zamítnut. K jeho osazení věží a vyzbrojení tak tedy již nikdy nedošlo.

Jak je již nyní zřejmé, stala se vítězem výběrového řízení na nový tank firma Krupp se svým prototypem nesoucím označení Vskfz. 618 (Vskfz = Versuchkraftfahrzeug = zkušební vozidlo). Známý se tento stroj ovšem stal pod názvem Panzerkampfwagen IV Ausf. A. Stroj vypadal velmi podobně jako jeho neúspěšný konkurent z dílen firmy Rheinmetall Borsig, jeho konstrukce však byla celkově jednodušší a v náročných testech obstála lépe.

 

Podvozek byl tvořen na každé straně osmi plnými pojezdovými koly malého průměru, která byla po obvodu opatřena gumovou bandáží. Kola byla zavěšena a odpružena v párech a to listovými pružinami. Systém tohoto párového uchycení a odpružení byl mnohem jednodušší a méně náročný na údržbu než tomu bylo u podobně řešeného podvozku Rheinmetallu. Soustavu již tradičně ohraničovalo vpředu ozubené kolo hnací a vzadu kolo napínací, obě loukoťová. Nad pojezdovými koly se potom nacházely symetricky rozmístěné čtyři podpůrné kladky, na které dosedal pás shora a byl nimi veden zpět na kolo hnací. Šířka použitých pásů byla 360 mm.

Podvozek nesl trup tanku svařený z rovných ocelových plechů různé tloušťky. Za nosem podvozkové vany, tvořeným ostře spojenou horní a dolní deskou, se zvadala čelní stěna nástavby. Za ní seděli první dva členové posádky - řidič a radista. Řidič seděl nalevo a před jeho místem byl ve stěně umístěn podlouhlý průzor opatřený nahoru otevíratelným krytem na dvou pantech. U některých strojů byla nad tímto průzorem navařena jednoduchá stříška, která sloužila jako ochrana před deštěm (touto stříškou ovšem nebyly vybaveny všechny stroje - všimněte si například, že tank na snímku výše ji má, zatímco ten na úvodním snímku stránky ne, ačkoliv se jedná o stejný typ).

Radista, sedící vpravo vedle řidiče, měl potom ve stěně před sebou uchycený kulomet MG 34 ráže 7,92 mm, který sloužil k obraně proti živé síle nepřítele. Čelní deska nástavby nebyla rovná nýbrž se v polovině lámala. Řidičova strana desky byla jakoby vysunutá vpřed oproti druhé polovině. Na šikmém schodu mezi oběma posunutými polovinami byl potom umístěn uzavíratelný čtvercový průzor, který umožňoval řidiči alespoň částečný výhled doprava (na snímku výše je tento průzor uzavřený, na úvodním snímku stránky je otevřený).

Další štěrbinové průzory se nacházely na obou bočních stěnách nástavby. Ten vlevo sloužil logicky řidiči a ten vpravo radistovi. Oba tito muži nasedali a vysedali z vozidla skrz dvoudílné poklopy přímo nad svými stanovišti.


 

Na střeše nástavby byla v podélné ose vozidla, umístěna plně otočná věž. Věž měla půdorys nepravidelného šestiúhelníku a byla tvořena svařenými rovnými plechy. Pouze její zadní stěna byla obloukově zakřivená. Nad samotnou věž čněla ještě kruhová velitelská kupole velmi jednoduché konstrukce se soustavu osmi průzorů symetricky rozmístěných po jejím obvodu. Kupole byla umístěna v zadní části věže a její tubus částečně zasahoval do zkosené zadní stěny (jak je vidět na snímku výše).

V bočních stěnách věže se nacházely další štěrbinové průzory a hlavně velká jednodílná dvířka, která se otevírala směrem k přídi tanku (na úvodním snímku stránky je možné vidět boční průlez otevřený - sedí v něm jeden ze členů posádky). Tyto průlezy byly shodné na obou stranách věže a sloužily k nástupu a výstupu obsluhy kanonu. Průlez napravo patřil nabíječi, průlez nalevo střelci. Toto rozdělení logicky odpovídalo rozmístění jejich postů uvnitř věže. Posledním členem posádky byl velitel, který měl své stanoviště přímo za kanonem. Jemu k nástupu a výstupu sloužil průlez ve stropě velitelské kupole, uzavíraný dvoudílným kruhovým poklopem.

V čelní stěně věže byla umístěna hlavní zbraň tanku, kanon KwK 37 L/24 ráže 75 mm s délkou hlavně 24 ráží. Napravo od kanonu byl koaxiálně instalován další kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Zajímavým faktem je, že štít kanon nebyl instalován na vnější straně lafety ale uvnitř. Úchyt kanonu do stěny s výřezem pro vertikální pohyb hlavně byl tedy viditelný zvenčí. Toto řešení bylo použito i u dalších dvou verzí tanku a teprve verze Ausf. D měla vnější štít zbraně, který úchyt zakrýval a lépe chránil (rozdíl je dobře patrný na snímcích - srovnejte konstrukci uchycení kanonu u verzí A, B, C a D). Stejným vývojem konstrukce štítu kanonu prošel i tank PzKpfw III. Vezená zásoba munice čítala 122 nábojů pro kanon a 3000 kusů kulometného střeliva.

 

Po obou stranách kanonu byly v čelní stěně věže další průzory opatřené obdelníkovými kryty jež se odklápěly směrem vzhůru. Podobnými kryty byly chráněny rovněž průzory v zadní stěně věže umístěné po obou stranách tubusu velitelské kupole. Tyto dva otvory však neměly zajišťovat pouze výhled, ale sloužily rovněž jako střílny pro ruční zbraně neboť na zádi neměl tank žádnou organickou výzbroj.

Jak již bylo postupně řečeno, sestávala posádka tanku z pěti mužů s přesně definovanými úkoly. Roli řidiče není třeba nijak rozvádět. Radista sedící vedle něj v trupu zajišťoval spojení s vyšším velitelským stupněm a obsluhoval korbový kulomet. Zbytek posádky měl svá stanoviště ve věži. Velitel velel celému vozu a určoval cíle palby. Střelec zaměřoval kanon a odpaloval střely. Nabíječ nabíjel kanon patřičným druhem munice podle zvoleného cíle a zároveň obsluhoval věžový kulomet. Členové posádky spolu komunikovali prostřednictvím vnitřní radiostanice. Každý měl svá sluchátka a mikrofon, který přiléhal ke krku a snímal hlas přímo z hlasivek.

Na zádi stroje byl uložen motor tanku. Byl jím benzínový, vodou chlazený dvanáctiválec Maybach HL 108 TR o maximálním výkonu 250 koní při 3000 otáčkách za minutu. Převodovka Zahnradfabrik SFG 75, která umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho pro couvání, byla uložena v samotné přídi trupu. S motorem ji spojovala hřídel vedená pod podlahou bojového prostoru. Tank měl tři palivové nádrže o celkovém objemu 453 litrů. S plnými nádržemi byl stroj schopen urazit v terénu vzdálenost okolo 90 kilometrů. Při jízdě po silnici vzrost dojezd na cca 140 kilometrů.

Po vítězství prototypu firmy Krupp následovala objednávka na výrobu první série nového tanku. Tyto sériové stroje dostaly oficiální označení PzKpfw IV Ausf. A a velmi úzce vycházely z právě popsaného prototypu. Jedním z mála rozdílů bylo silnější pancéřování. Pancíř trupu byl silný 14,5 mm na všech stěnách. Věž dostala dokonce pancíř 20-ti milimetrový. Hmotnost tanku byla 17,3 tuny a jeho maximální rychlost dosahovala 30 km/h - samozřejmě při jízdě po silnici. Výroba verze A začala v říjnu 1937 a skončila v březnu následujícího roku. Celkem bylo vyrobeno jen 35 kusů těchto tanků.

 

V dubnu 1938 naběhla výroba tanku Panzer IV Ausf. B. Oproti verzi A se mnohé změnilo. Dříve zalomená čelní stěna nástavby byla nově tvořena jednou rovnou deskou. Zmizel korbový kulomet a na jeho místě se objevil  průzor pro radistu. Průzor měl obdélníkový kryt, který se otevíral směrem vzhůru. Během pobytu v nebezpečné oblasti zůstával průzor uzavřen a k výhledu sloužila pouze úzká štěrbina v jeho krytu (uzavřený kryt a štěrbina v něm jsou velmi dobře vidět na snímku výše). Nově byl řešen i průzor řidiče. Ten nyní chránila dvoudílná uzavíratelná klapka robustní konstrukce. Nový design dostaly rovněž kryty průzorů po stranách kanonu.

U některých tanků byla k hlavni kanonu zespodu přichycena jednoduchá vidlice, která odhýbala anténu a zabraňovala tak jejímu zlomení nebo poškození horkou hlavní při otáčení věže. Nové konstrukce byla i velitelská kupole. Tvořilo ji pět do sebe zapadajících segmentů různého průměru. Zasklené průzory rozmístěné po obvodu kupole mohly být v případě nebezpečí uzavřeny ocelovými klapkami. Střílny na zadní stěně věže se změnily z původně čtyřhranných na kruhové.

Síla pancéřování podvozkové vany se zvýšila na 30 mm na čele a 20 mm na bocích a zádi. Stroj dostal novou pohonnou jednotku Maybach HL 120 TR o výkonu 300 koní a rovněž novou převodovku Zahnradfabrik SSG 76 Aphon se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. S novým, výkonnějším ale i hladovějším, motorem byl zvětšen objem palivových nádrží. Ty nově pojaly 470 litrů. Vzhledem ke zmenšení vnitřního prostoru po instalaci nového motoru a větších nádrží bylo nutno snížit zásobu munice na palubě z původních 122 nábojů na 80. Tento počet však byl stále pokládán za dostatečný pro plnění bojových úkolů tanku. Pokleslo rovněž množství vezené kulometné munice a to z původních 3000 kusů na 2700. Vzhledem k tomu, že tank nesl nyní pouze jeden kulomet však toto snížení nebylo nijak drastické.

 

Zesílení pancíře přineslo nárůst hmotnosti tanku o 400 kg na celkových 17,7 tuny. Díky nové pohonné jednotce a dokonalejší převodovce však maximální rychlost nejen že neklesla, nýbrž naopak vzrostla na 35 km/h. Výroba tanku PzKpfw IV Ausf. B trvala až do září 1938 a celkem bylo vyrobeno 45 jeho exemplářů.

V říjnu 1938 přišel do výroby Panzer IV Ausf. C. Oproti předcházející verzi došlo pouze k několika málo drobným změnám. Při pohledu zvnějšku jsou stroje verze B a C prakticky k nerozeznání. Nejvýznamnější inovací bylo zesílení pancíře na čelní stěně věže. Oproti verzi B vzrostla jeho síla z 20 na 30 mm. Pohonná jednotka, převodovka ani kanon se nezměnily. Tank měl opět pouze jednu organickou protipěchotní zbraň umístěnou ve věži. Produkce této verze trvala do srpna 1939 a skončila po vyrobení 1940 kusů.

Další vývoj vedl v září 1939 k zahájení výroby tanku verze Ausf. D. Čelní deska nástavby se vrátila k zalomenému tvaru, jako tomu bylo u tanku verze A. Znovu byl instalován i trupový kulomet MG 34, jehož obsluhu zajišťoval radista. Nejzásadnější změnou však bylo použití nového typu štítu kanonu. Štít kryl lafetu zvnějšku a chránil tak mnohem účinněji mechanismus vertikálního nastavování zbraně. Zbraň samotná však zůstala beze změny, byl jí stále kanon KwK 37 L/24 ráže 75 mm. Po zkušenostech z Polska byl od začátku roku 1940 na čelní desku nástavby vyráběných tanků instalován plát dodatečného pancíře o síle 20 mm. Plát musel být samozřejmě opatřen výřezy pro kulomet i pro průzor řidiče.

Tank poháněl novější motor Maybach HL 120 TRM o stejném výkonu jako starší agregát avšak lepších vlastností. Díky němu vzrostla maximání rychlost stroje na 42 km/h. Výroba verze D probíhala až do srpna 1940 a celkem dala vzniknout 229 tankům.

 

V září 1940 byla zahájena výroba tanků verze Ausf. E. Oproti verzi předcházející došlo k několika viditelným změnám. Nové konstrukce byla velitelská kupole s pěti uzavíratelnými průzory po obvodu a dvoudílným poklopem na vrcholu. Ochranu průzoru řidiče zajišťovala nová uzavíratelná klapka masivní konstrukce. Do stropu věže byl instalován elektrický větrák, který nahradil dosavadní mnohem méně efektivní ventilační otvory.

Významným příspěvkem ke zvýšení bojové hodnoty stroje byla montáž dodatečného pancéřování na čelní a boční stěny nástavby. Původně 30 mm silná čelní stěna dostala stejně silný ocelový plát opatřený potřebnými výřezy pro kulomet a průzor řidiče. Jednalo se vlastně o dva samostatné pláty, neboť čelní deska byla, stejně jako u předcházející verze tanku, v půli zalomená. Každý plát tedy kryl jednu její část (schodek mezi oběma pláty je dobře vidět na snímku níže).

Tloušťka bočních stěn byla rovněž zdvojnásobena. K původním dvaceti milimetrům homogenního pancíře přibylo dalších dvacet. Přídavný pancíř byl přichycen pomocí šroubů, které jsou velmi dobře patrné na snímku níže. Přídavným pancířem však nebyly vybaven všechny vyrobené stroje ale pouze jejich část. Pancéřování věže se oproti verzi Ausf. D nezměnilo a zůstalo tedy na úrovni 30 mm na čele a 20 mm na bocích a zádi. Nezměnila se ani hlavní zbraň.

Nově řešena byla zadní stěna věže, do které již nezasahoval tubus velitelské kupole. Toto řešení bylo konstrukčně jednodušší než dřívější design. Hmotnost tanku vzrostla, zejména díky instalaci dodatečného pancíře, na rovných 21 tun. Tento nárůst však neměl v podstatě žádný vliv na jízdní vlastnosti stroje. Maximální rychlost se udržela na 42 km/h. Došlo pouze k mírnému nárůstu spotřeby a to na cca 225 litrů na 100 km (při jízdě po silnici). Od září 1940 do dubna 1941 bylo zkompletováno celkem 233 tanků PzKpfw IV Ausf. E.

 

V dubnu 1941 začaly z výrobních linek sjíždět tanky verze Ausf. F, nebo lépe řečeno Ausf. F1. Verze označená písmenem F si vysloužila oficiální rozdělení do svou podverzí neboť v průběhu její výroby došlo k zásadní změně výzbroje. Stroje vyrobené od dubna 1941 do března 1942 a vyzbrojené krátkohavňovým kanonem KwK 37 L/24 byly tedy označovány PzKpfw IV Ausf. F1. Těchto bylo ve zmíněném období vyrobeno celkem 462 exemplářů.

Z čelní stěny nástavby zmizelo dřívější zalomení takže ji nyní tvořila jednolitá rovná deska. Síla této desky vzrostla na 50 mm, což bylo sice méně než 30 mm stěny plus 30 mm přídavného plátu u verze E, zato však šlo nyní o homogenní masu pancíře. Vzrostla rovněž síla pancíře věže a to na 50 mm na čele a na 30 mm na bocích a zadní stěně. Na záď věže strojů verze F1 byla standardně zavěšována rozměrná krabice na nejrůznější materiál známá nejčastěji pod označením Rommelskirte. Tato krabice se stala standardní výbavou i všech pozdějších verzí tanku Panzer IV. Zpětně ji ale v polních dílnách dostalo rovněž velké množství tanků verzí starších.

Zesílení pancíře s sebou přineslo další nárůst hmotnosti vozu až na 21,3 tuny. Pro zachování měrného tlaku na půdu v přijatelných mezích přistoupily konstruktéři k výměně pásů. Místo původních 360 mm širokých dostala F1 pásy o šířce 400 mm. Nové pásy si ovšem zase vyžádaly instalaci hnacího a napínacího kola nové konstrukce.

Vstupní dvířka na bocích věže byla nově řešena jako dvoukřídlá místo původních jednodílných. Nové bylo i střeliště, ve kterém byl uložen trupový kulomet. Tento typ střeliště kulovitého tvaru se nazýval Kugelblende. V přední části levého blatníku byl instalován zatemňovací reflektor Notek.

Ausf. F1 byla poslední verzí tanku Panzer IV vyzbrojenou krátkohlavňovým kanonem KwK 37 L/24. Během bleskových tažení Evropou a severní Afrikou nenarazili Němci na nepřátelského obrněnce, na který by tato zbraň nestačila. To se však změnilo roku 1941 když Hitlerovská vojska vtrhla do Sovětského svazu. Vyspělý sovětský střední tank T-34 s kanonem ráže 76,2 mm byl pro Německé tanky velmi tvrdým oříškem.

Protipancéřový granát tanku PzKpfw IV, který opouštěl krátkohlavňový kanon rychlostí 380 m/s, nestačil na probití ostře skloněného pancíře sovětského stroje. Aby byla jejich palba efektivní, museli se němečtí tankisté se svými vozy přiblížit k protivníkovi na velmi malou vzdálenost. Sovětské tanky však svými silnějšími kanony dokázaly ničit německé obrněnce na vzdálenosti mnohem větší. Německé posádky se tak během útoku vystavovaly velkému nebezpečí a jejich ztráty rostly.

Jediným štěstím pro Němce byla v té době špatná taktika, kterou nezkušení velitelé Rudé armády používali. Rusové nasazovali své tanky v malých skupinkách, takže i přes svoji kvalitativní převahu nemohly odolat přesile německým tanků. S rostoucími zkušenostmi ruských vojáků a zvyšujícím se počtem tanků, které Němcům kladly do cesty, se zvětšovala i vážnost situace. Vrchní armádní velení proto začalo nanejvýš důrazně požadovat urychlený vývoj nových výkonnějších kanonů. Do programu přezbrojení byly prioritně zařazeny stroje PzKpfw III, Stug III a samozřejmě nejtěžší tanky PzKpfw IV.

Vývojové práce se rozběhly skutečně dostihovým tempem a tak již v březnu 1942 začaly z výrobních linek sjíždět první tanky s novou výzbrojí. Byly jimi PzKpfw IV Ausf. F2.