III.Něměcká Říše-Das Reich

Heinz Guderian

Narodil se v Kulmu (tehdy náleželo k Německu - západní Prusko, nyní Polsko, Chelmno), blízko řeky Visly (Weichsel) 17. června 1888, jako syn pruského generála. V letech 1901 - 1907 se vzdělával na vojenských školách a na Vojenské akademii v Berlíně. Po výcviku nastoupil jako praporčík do 10. hannoverského mysliveckého praporu (Zehnte Hannover Jäger Battalion), kterému velel jeho otec. Po úspěšném ukončení studia na Válečné škole v Métách (tehdy byly okupovány Německem), byl povýšen na poručíka (Leutnant) a v roce 1908 opět nastoupil k Mysliveckému praporu.

V roce 1911 se zamiloval do Margarete Goerne, ale jeho otec si myslel, že je příliš mladý na ženění a poslal jej se zvláštním pověřením ke 3. telegrafnímu praporu (rádiový prapor - Drite Telegraf batallion). Po ukončení stáže v roce 1913 se Heinz oženil s Margarete. Měli dva syny, oba bojovali v druhé světové válce v jednotkách Panzertruppen (obrněná vojska). Starší Heinz Günter se stal později generálem Bundeswehru.


Do začátku První světové války, přednášel Guderian na Válečné akademii v Berlíně (velel výcviku rekrutů pro štábní zařazení), a ukázal se být slibným a cílevědomým důstojníkem. V listopadu 1914 byl povýšen na nadporučíka (Oberleutnant) a o rok později na kapitána (Hauptmann). Ve válce byl na různých místech a zažil mnoho bitev na západní frontě, neštěstí na Marně a porážku u Verdunu. Ačkoliv nevelel žádné jednotce, byl vyznamenán Železným křížem (Eisen Kreuz) druhé i první třídy. Na počátku roku 1918 se účastnil Sedanského testu (Sedan-course), kde prokázal, že je schopen řešit neobvyklé a složité taktické problémy, čímž zaujal své instruktory. Po skončení války byl přijat do Německé armády (Reichswehr), jejíž počet byl po přijetí Versailleské mírové smlouvy snížen na 100 000 mužů a přijímáni byli jen ti nejlepší a specializoval se na vojenskou mechanizovanou dopravu. Byl přijat do Generální štábu Nejvyššího armádního velení (Generalstab). Guderian začal psát články o motorizaci a velení různých motorizovaných jednotek (Kraftahrzeug - Abteilungen). To byly pouze zásobovací jednotky, vybavené pouze nákladními automobily a motocykly. Pomáhal při vývoji prvních německých tanků v době, kdy to ještě bylo zakázáno mírovou smlouvou. V roce 1929 byl povýšen na majora (Major). Snažil se získat různé všechny dostupné materiály o motorizovaném vojenství, mluvil plynně francouzsky a anglicky. Překládal díla kapitána B. H. Lidella Harta a generálmajora J. F. C. Fullera. Přečetl také knihu francouzského důstojníka Charlese de Gaulla. Svými články přispíval do vojenského časopisu Millitar - Wochenblatt, kde byly většinou přijaty kladně. Říkal: "Nalezl jsem cestu, jak se stát odborníkem!"

V roce 1929 se také Guderian poprvé setkal se skutečnými tanky. Při svém výletu do Švédska, byl seznámen se švédským tankovým praporem, vybaveným tanky STRV m/21 a m/21-29 (švédské verze německého tanku LK II). Tam mu umožnily, naučit se řídit jejich tank m/21. Po zkušenosti s vlastnoručním řízením tanku, získal důvěru k tankům a začal vypracovávat vlastní studie tankových operací. Navštívil také tajné testovací zařízení v Kazani, v Rusku, kde se setkal s několika ruskými důstojníky, kteří se později staly jeho smrtelnými nepřáteli. Tehdy Guderian velel Truppennanamptu. Heeres - Transport (Inspekce/velení všech motorizovaných přepravních jednotek) a byl učitelem taktiky na berlínské Vojenské akademii (taktika pro motorizované transportní jednotky). V roce 1930 převzal velení nad 3. pruským motorizovaným transportním praporem v Koblenzi, který byl vybaven opravdovými obrněnými vozidly, tanky a protitankovými děly.

Jedna z věcí, která se Guderianovy zdála velice důležitá, byla komunikace - klíč k velení a řízení. Zjistil, jak je rádio výhodné a získané znalosti komunikační techniky, jej učinily během druhé světové války prvním velitelem armádních sborů, jež řídil bitvy přímo z pole, z vozidla s rádiem. Již na začátku války měl každý německý tank radiový přijímač a každý velící tank měl vlastní vysílač, který umožňoval německým obrněným formacím, jednat s vysoký stupněm taktické pružnosti.

V roce 1931 byl povýšen na podplukovníka (Oberstleutnant) a o dva roky na plukovníka (Oberst), a stal se velitelem Inspektorátu mechanizovaných vojsk. Guderian byl nyní specialistou na výcvik ozbrojených sborů a branných vojsk. Psal články o obrněném a motorizovaném vojenství a pomáhal odstranit technické problémy prvních tanků. Mnoho služebně starších důstojníků, často dělostřelců, nebylo připraveno přijmout Guderianovy myšlenky bez nezbytného důkazu, ale zapomněli, že nebyl absolventem Kriegsakademie, ale byl technik s velkým porozuměním vyšších strategických myšlenkových postupů.

Naštěstí, jedním z jeho nejvíce nadšených zastánců, nebyl nikdo jiný než Adolf Hitler, nový říšský kancléř. Na přehlídce Guderianových jednotek, Hitlera ohromily motocyklová, dvě obrněné roty a rota experimentálních PzKpfw (Panzer Kampfwagen) - tanků. Když Hitler uviděl Guderianův obrněný vůz, kroužící kolem bojiště, byl u vytržení a volal : "To je to co chci! To je to, co musím mít!"

Guderianova koncepce ozbrojených jednotek postupně způsobila převrat v moderním válečnictví. Jeho poznání, že tanky by mohly hrát rozhodující úlohu v budoucnosti, jako jádro mocné, útočné síly a že jiné zbraně by měly být podřízeny jejich požadavkům, byla podporována Hitlerem oproti konvenční vojenské taktice. Odborník Wehrmachtu na mechanizované válečnictví, Guderian získal v roce 1934 hodnost velitel brigády (Brigadier) a stal se velitelem štábu GOC, tankových jednotek.

Hitler oficiálně ignoroval Versailleskou smlouvu a zavedl brannou povinnost. Pověřil Guderiana vytvořením tří obrněných divizí. Guderian, jež měl tehdy velmi dobrý vztah s Hitlerem byl jmenován velitelem 2. obrněné divize (Zweite Panzer Division) a krátce poté v roce 1936 povýšen na generálmajora (Generálmajor). Ne víc než za rok a půl na to byl povýšen na generálporučíka (Generalleutnant) a přijal velení XVI. armádního sboru (XVI. Armee Korps). Podílel se na připojení Rakouska k Říši a na invazi do Sudet a pouze o deset měsíců později byl povýšen na řádného generála (General der Panzertruppen). V roce 1938 publikoval svou významnou knihu o obrněných jednotkách: Achtung - Panzer! Tato kniha vysvětlila jeho l ogiku myšlení, jak by měly být vytvořeny obrněné jednotky Wehrmachtu.

Jediná věc, které se Guderian obával při zvýšení počtu tankových brigád pro úzkou spolupráci s pěšími divizemi, byla použití tanků pouze při podpoře nemechanizované pěchoty, jak již to bylo použito v letech 1916 - 1918. Tanky v této úloze by měly omezenou taktickou využitelnost a nemohly by vlastně ani pořádné zaútočit. Jeden z jeho závěrů byl, že největší výsledky se dají docílit, nasazením velkého množství tanků k překvapení nepřítele.

Zapojil všechny své schopnosti a jedinečné znalosti, aby učinil německé tankové divize děsivým nástrojem války. 20. listopadu 1938 se stal velitelem rychlých jednotek (Chef der Schnellen Truppen), byl odpovědný za odvod, výcvik, taktiku a techniku všech motorizovaných a obrněných jednotek Wehrmachtu.

Na počátku války mu bylo svěřeno velení XIX. obrněného sboru (XIX. Panzer Korps), který vedl Polské tažení a byl znovu vyznamenán Železným křížem druhé a následně první třídy, a pak o něco později i Rytířským křížem (Ritter Kreuz). Během vpádu do Polska se uplatnily myšlenky z jeho knihy "Achtung - Panzer!", jeho obrněné armádní sbory projely jako ostří polskými pěšími divizemi, jež hájily okolí Gdaňsku. V říjnu 1939 mu byl za tuto bleskovou operaci udělen Rytířský kříž. Guderian zopakoval svůj úspěch i ve Francii, jako část Kleistovy pancéřové armádní skupiny Panzergruppe II, když přešel přes Ardeny 10. května 1940. Jeho brilantní postup byl skvělou demonstrací koncepce bleskové války (Blitzkrieg) - rychlé obrněné průlomy, podporovány vzdušnými silami na úzké frontě - to bylo to, co popsal ve svých zápiscích, i když neustále neplnil rozkazy svých velitelů. Každý německý tank měl rádiový komunikační systém a mohl tak být použit v boji jako samostatná a nezávislá jednotka a být připojen k pěší jednotce. Guderian postupoval neústupně, dokud jeho muži a tanky mohli jít, a snažil se zachraňovat i vozidla poškozená za frontovou linií. Byly to právě jeho tanky, které jako první překročily Meusse v Sedanu (14. květnu 1940) a zajímaly francouzské velitele, kteří si mysleli, že Němci jsou ještě stále na západní straně řeky. Jeho tanky prorazily skrz Abbeville a jako první došly až k pobřeží Lamanšskému kanálu (20. května), kde byla vytvořena Panzergruppe Guderian a o tři dny později obsadily Calais a prorazily skrz mohutnou Maginotovu linii. Od té doby, nosila každá jednotka sloužící v Panzergruppe Guderian velké G, ať již to byl tank, nákladní automobil a nebo motocykl.

Guderian vždy věřil v účast přímo na frontě tak, že mohl osobně zasáhnout tam, kde to bylo potřebné. Porážka francouzské armády nebyla zásluhou lepší technické vyspělosti německých tanků. Pouze jediný německý tank Panzer (Mark) IV, vyzbrojený 75 mm dělem, mohl být důstojným soupeřem pro francouzský těžký tank Char B, zatímco tanky Panzer I, II a III byly velice nekvalitní (k nim se řadili i tank PzKpfw.38 (t), vyrobený v bývalém Československu - toto byl stroj na svou dobu výkonný, ale v průběhu války již zastaralý). Na vítězství mělo podíl to, že každý tank měl rádiový komunikační systém a tanky byly velmi rychlé a dobře ovladatelné. V neposlední řadě mělo na vítězství podíl i to, že nasazeným jednotkám často veleli důstojníci, které vycvičil a také jim velel tvůrce Panzerwaffe - Heinz Guderian.

Guderian měl rozhodující podíl na vítězství nad Francií v roce 1940, ačkoli byl nucen opatrným Vrchním velením k zastávkám, jež nebyly nutné. První na předmostí v Sedanu 15. května, znovu na řece Oise 17. května (další den mu bylo dovoleno učinit pouze "větší průzkum" směrem k pobřeží) a konečně právě před Dunkirkem 24. května. Třebaže Dunkirk byl poslední spojenecký přístav, kudy mohly být evakuovány francouzské a anglické vojenské jednotky z Belgie, Hitler náhle přikázal Guderianovým tankům, aby umožnili Spojencům evakuovat Britské expediční síly do Anglie od 28. května až do 4. června. Guderian pak dostal rozkaz k přesunutí k jihovýchodu ke švýcarským hranicím. Rychlost jeho postupu opět překvapila vrchní velení.

Před vpádem do Ruska byl Heinz Guderian povýšen na generálplukovníka (Generaloberst). Během vpádu v červnu 1941 předvedl stejnou rychlost a umění bleskové války, jako na západní frontě. Již na začátku tažení, v červenci 1941 byl odměněn Rytířským křížem s dubovou ratolestí (Ritter Kreuz). Guderianova Panzergruppe II (2. Tanková skupina) vedla útok na Moskvu. Společně s Panzergruppe III pod velením Hermanna Hotha, se podílely na mohutných obkličovacích operacích, díky kterým bylo zajato ohromující množství vojáků a ukořistěno mnoho tanků Rudé armády. Ruské jednotky byli zablokovány, dokud nedorazila německá pěchota. Takto byly v září 1941 zajaty čtyři Ruské armády - obklíčení u Bialstoku a Minska. Navzdory zpožděním způsobeným ztrátami vozidel, problémy se zásobováním, partizánskými skupinami a novými ruskými tanky, stále ještě věřil v obsazení Moskvy do zimy. Bohužel Hitler se rozhodl změnit hlavní cíl z Moskvy na Ukrajinu, navzdory protestům starších důstojníků i Guderiana, Hitler říkal, že jeho generálové nerozumí hospodářské, ani politické stránce války, generálové oponovali, že pouze obsazení Moskvy může dát Německu vítězství.

Finální útok na Moskvu pokračoval v říjnu pod kracím označením "Tajfun". Když počalo nevlídné počasí, deště, Guderianovy jednotky uvázly v blátě, byl jim znemožněn přísun střeliva, paliva a potravy. Váhavost v zakončení ofenzívy a rozkaz Guderianovým tankům odchýlit se k jihu a připojit se ke Kleistovým tankovým jednotkám Armádní skupiny Jih. To protáhlo tažení až do podzimu a zimy, což znamenalo selhání německých mechanizovaných útočných jednotek a umožnilo Rusům získat čas a doplnit a rozšířit zdecimované armády. Guderianovy tankové jednotky se tak zastavily u města Tuly. 14. listopadu měla Panzergruppe Guderian pouze 50 bojeschopných strojů, zatímco v červnu jich měla celých 600. Déšť byl vystřídán zimou, nejhorší, kterou kdo pamatoval, se silnými vánicemi a třeskutými mrazy.

Guderian se v této době nepohodl se svým nadřízeným, polním maršálem von Klugem, který jej neustále zastavoval, a jeho jednotky nasazoval do nebezpečných operací, a pak se samotným Hitlerem, který odmítal jeho názor, že postavení německé armády nemohou být zásobována v zimních podmínkách. Když byl Guderian zastaven kombinací zimy, vyčerpání a nepřátelskými protiútoky, stál na předměstích Moskvy, ale nebyl schopen je udržet. Hitler nyní směřoval svůj hněv proti Guderianovy a dalším profesionálům, kteří mu dávali po dva roky výrazná vítězství, a odvolal mnoho velitelů včetně Rundstedta, Leeba a Guderiana a mnoho dalších. Guderian byl propuštěn v prosinci 1941.

Otřesen Stalingradským debaklem a děním v Africe, Hitler povolal zpět Guderiana do služby 1. března 1943 jako Generálního inspektora obrněných vojsk (Generalinspekteur der Panzertruppen). Pro traumatických zkušenostech minulého roku, dostal Guderian za úkol uspořádat a zmodernizovat Panzerwaffe, jako to udělal na počátku války. Byl znovu odpovědný za modernizování obrněných vojsk. Jeho odpovědnost zahrnovala vybavení, organizaci a výcvik Panzerwaffe v nejširším možném smyslu. Rychle se spřátelil s Albertem Speerem, ministrem pro výzbroj a střelivo a oba se společně podíleli se na dramatickém zvýšení produkce tanků. Podílel se i na modernizaci Waffen SS a Luftwaffe. Jedinou výjimkou bylo útočné dělostřelectvo, jelikož po taktické úrovni bylo velmi vyspělé a provádělo své úkoly tak účinně, že nebylo nutné do nich zasazovat. Upozorňoval Hitlera, že tank Panther nebude vyvinut před srpnem 1943 a tak dělo PzKpfw IV bylo určeno k podpoře stávajících tankových praporů.

Guderian si vyžádal nový typ vybavení, včetně druhé generace stíhačů tanků, namísto stíhače tanků Marder a polopásových transportérů pro granátníky. Guderian udělal mnoho korektur osobně a neustále se pohyboval kolem továren a střelnic.

Po ústupech vojsk na přelomu podzimu a zimy roku 1943, Guderian začínal nahlížet na vojenskou situaci jako na beznadějnou a jednal o odstranění Hitlera z velení armády. Po nezdaru atentátu na Hitlera 20. července, byl jmenován náčelníkem generálního štábu OKW (Armádní vrchní velení) 21. července, který však měl tehdy jen malý vliv. Byl jmenován členem komise, která prověřovala důstojníky zapletené do atentátu. Společně s Keitelem a von Rundstedtem byl odpovědný za postavení více než stovky svých kamarádů před civilní soud, po jejich vyloučení z armády.

Guderianův nesouhlas s Hitlerovou strategií souvisel s hledáním řešení situace na východní frontě k odvrácení totálního selhání armády navzdor veliké Sovětské ofenzívě, o které předpokládal, že brzo přijde. Na začátku roku 1945 se snažil uzavřít okamžité příměří se západem a po žhavých diskusích byl 21. března 1945 odvolán. Byl zajat americkou armádou 10. května 1945 a stal se válečným zajatcem. Byl poslán do Norimberku, ale nebyl souzen, třebaže byl vyšetřován pro podezření z válečných zločinů (nebyl nalezen žádný důkaz). Rusové jej chtěli obvinit, ale Spojenci nesouhlasili. V roce 1946 byl uvězněn v Allendorfu a Neustadtu (v Hessensku), ale byl propuštěn v roce 1948. V následujících letech publikoval své paměti a některá další díla a články. V roce 1951 vydal své paměti s názvem Erinnerungen eines Soldaten, kde nelítostně odkryl diletantství, vedoucí k porážce německé armády v Sovětském svazu.

 

Nejúspěšnější tankový velitel druhé světové války, obdařený jasnozřivostí, rychlostí myšlení, schopností překvapovat své protivníky, nadaného strategickým a taktickým talentem, Heinz Guderian hrál rozhodující roli v počátečních úspěších Wehrmachtu. Tento průkopník taktiky velení obrněných jednotek, dokázal díky svým schopnostem, že blesková válka je možná. Byl loajální k Hitlerovi, který jej obrátil proti některým generálům. Guderian se stal obětí Vůdcových více a více nesmyslným vojenských rozhodnutí. Zemřel ve Schwangau bei Fusen 14. května 1954, přesně 14 let po svém rozhodujícím přechodu řeky Meusse u Sedanu.